Silva Nortica run. Tahle tři slova se mi před očima míhají každý den, už tři roky. Včera jsem si listoval svým deníčkem a našel jsem ten první záznam, ten první impuls, který vyvrcholil tuhle sobotu.
30.11.2011, 18:26. BYLO BY BLAHOVE SNAZIT SE PRISTI ROK PORAZIT NA NORTICE SILVE ULTRA DRAKA DANA ORALKA? Mozna by to bylo troufale ale je to rozhodne hezky cil o ktery stoji zato se pokusit. behat a nekecat o tom. Taky by to asi chtelo prestat kourit. Sice je to jedna dve denne, ale i to ma jiste na vysledek vliv.
Jo, tak přesně tohle jsem si tam tenkrát napsal. A ono to bláhový bylo, ten první rok jsem skončil patnáctý za téměř 11 hodin, loni druhý za 8:53. Ale letos nastal ten správný den. Všechno se sešlo. Všechno do posledního detailu. Od loňského závodu mě to hnalo vpřed, každý trénink jsem běhal s tím, že v Horní Stropnici musím odevzdat to nejlepší co ve mě je. V posledním týdnu už jsem se bál jít běhat i do lesa abych špatně nešlápl, doma jsem chodil pomalu v kulichu abych nenastydl… Od pondělí jsem si v hlavě neustále promítal celý závod, vzpomíneal kde co je na trati a promýšlel jak to bude nejlepší udělat. V pátek jsme pak naložili do auta ješté Lídu a vyrazili. Myslím že ze mě měla celou cestu srandu protože jsem jí povídal jak jsem na všechno pověrčivý, jak si celý závod představuju, co bude a nebude. Když jsem jí řekl plán, který jsem si vymyslel tak se smála co jsem za magora. Moje taktika na sobotu totiž byla tahle: poběžíme společně do 70 kilometru a tam se uvidí. Když mi to poběží tak z ledvinky vytáhnu sluchátka, zapnu Ramsteiny Du hast, Danovi s Michalem řeknu TAK ČAU KLUCI V CÍLI a uteču jim. Musela si myslet že jsem se zcvoknul. A nakonec bylo všechno jinak. V noci jsem skoro nespal, nervozitou jsem se pořád převaloval. Ve čtyři ráno jsem vyskočil z postele a zjistil, že nohy jsou jako strunky. Našponovaný špagáty. Venku už bylo příjemný teplo. Hned po startu se ukázalo, jak chybně jsem si tu strategii vymyslel. První kilák byl za 4:40/km, takový rozbíhací. Pak už jsme začli postupně zrychlovat. Nikomu se do toho nějak nechtělo, tak jsem to táhl já. Nevím přesně kde ale asi okolo 5 km jsem kousek poodskočil. Před Novými Hrady byla občerstvovačka kde mě Dan dotáhl, abychom kopec do Nových Hradů běželi zase spolu. Loni mi v něm dal pěkně pokouřit, letos jsem ho vyhopkal v pohodě a bez problému. V Nových Hradech se probíhá takovým tunýlkem pro pěší a pak je prudký seběh lesíkem přes kořeny dolů do údolí. A tam mě to napadlo: kdo bude první v tunýlku, ten dneska vyhraje. Když jsem v něm byl první, začalo mě poprvé mrzit v zádech a vyskočili mi slzy. Tak ono se to dneska fakt povede!! Naštěstí jsem se hned srovnal a mozek začal emocím hlásit: ty vole, jsi na desátým kilometru tak se vrať do klidu a upaluj. V Terčině údolí jsem Dana viděl naposledy. Tam jsem se stal antilopou, kterou honil gepard. Tak jako to tenkrát napsali v knížce: antilopa nemá právo na omyl, buď uteče nebo jí dostihnou a zabijou. Gepard to může zkusit i druhý den. Okolo 45 kilometru jsem dostal info, že na Žofíně (35km) jsem měl 12 minut náskoku. Tam se mi do očí hnali slzy znovu. Tak ono to fakt vyjde!! Nechápal jsem. Prvních 50 kilometrů jsem proběhl tak, jako bych vůbec neběžel. Průůměrné tempo se pohybovalo někde okolo 4:14/km a mě to připadalo že si klušu ranní pohodou. Na občerstvovačce u křížové cesty jsem požádal kluka co jí obstarával aby mi zjistil náskok. Když jsem se okolo vracel zpátky tak hlásil, že mám 15 minut ale nikdo jiný tam ještě nebyl. pak jsem zjistil, že na 65km jsem už měl 22 minut k dobru. Janě jsem dal před startem rozpis, kde by bylo fajn aby byla s láhví vody a gelem, nakonec jsem jí potkal až na 85 kilometru. Oproti rozpisu jsem totiž běžel zhruba o 30 minut rychleji. Když jsem se napojil na maratonce, začlo být na trati zase trochu živo. A to tak živo, že jsem se otočil a najednou koukám, že v dálce za mnou je modrý tílko. Do háje, to je Dan. Tak on mě dostihl! Jak je to možný?? Přeci nemohl stáhnout 20 minut! No bylo to psycho. Ten parádní mejdan, co jsem si z toho od 80 km udělal se změnil zase v souboj. Ale jen na chvíli. Modrý triko zmizelo a já si uvědomil že to byl nějaký maratonec kterýho jsem předběhl. Od značky 100km už to bylo jen 6 km dolů do Stropnice. Tam už jsem si dovolil emoce pustit naplno. Fakt se to povedlo! Jo, tekly mi slzy. Než jsem se dostal na stadion tak jsem je otřel a pak už jen v klidu prošel cílem. A když jsem si sedl na trávu, tak jsem si konečně uvědomil, že ten den se opravdu plnily sny. Konečný čas byl 8:14:26, traťový rekord o 11 minut.
