Skyrunning world championships 2014, Chamonix

Po deseti dnech mi konečně všechny myšlenky v hlavě dosáhli hladiny, kdy můžu objektivně napsat to, co jsme v Chamonix prožili. Teď, když se za tím, co tomu předcházelo ohlédnu, divím se, jak jsou cesty osudu klikaté. Loni v září, přesně patnáctého, mi na facebooku pípla zpráva od Sama Straky: Čau Radku. Tak sleduji, že jsi stále lepší a doslova zraješ jako víno. Fakt dobrý, hodně ... Chci se tě zeptat, jak jsi na tom s běháním v horách ? Měl bys do toho chuť ? Zvládáš i náročnější terén ? Nevadí ti stoupání, kde se třeba ani běžet nedá a seběhy, které se ani sbíhat nedají ? Jestli na většinu otázek máš pozitivní odpovědi, co kdybychom si popovídali, jestli bys potenciálně nechtěl jet příští rok na MS v Ultra SkyMarathonu do Chamonix ?

No, tohle byl ten první moment, kdy jsem se poprvý zamyslel nad tím, jestli bych někdy chtěl běžet dobrovolně do kopce, a to jako kurva velkýho kopce. Jenže v tý době jsem neměl vůbec představu, co to nějaký skyrunning je. Takže jsem mu řekl že jasně, ostatně to pro mě bude brnkačka, takovej Šutr v Šárce, to jsou přeci sakra velký kopce a jak mi jdou, takže NO STRESS. A tím to tedy všechno začalo. V tý době bylo Chamonix ještě pěkně daleko a přede mnou byly jiné cíle-hlavně rychlý maraton na silnici, který jsem si plánoval na květnový PIM. Ale to bych se opakoval. Prostě nakonec všechno dopadlo jinak, já místo PIMu běžel Perun. Když jsem ho doběhl, ted spíš dolezl, tak povídám Samovi: hele, tohle není pro mě, vezmi si do Chamonix někoho jiného, na tohle já nemám. Ale on mi slíbil, že v Chamonix to bude daloko jednodušší, že tam se dají kopce běhat a dolů to je taky snazší. Same!!!! Co jsi mi to tvrdil?? Na Perunu jsem byl rád, že jsem si hole nevzal, tady bych bez nich asi umřel někde držkou ve sněhu.  A to, že Perun byl proti tomuhle lehká procházka po Beskydech, to mi teď už nikdo nevymluví. Ale popořádku. 

Cesta nám uběhla parádně, s Honzou Mrázkem a Honzou Havlíčkem jsme probrali spoustu důležitých věcí ohledně běhání a bot a tak, ohledně výživy, díky čemuž si ze mě pak po zbytek akce průběžně dělali vtípky. Na chalupě v Chamonix nás už čekal Sam s Ankou a Leilou a taky můj nový kámoš Honza Bartas, který se mi stal nerozlučným parťákem v dobrém i zlém. Už jen kvůli němu stálo za to jet těch tisíc kiláků. Dny před závodem popsali ostatní dost podrobně, nemá smysl se tím zabývat. Jen jsem zjistil, že kopce jsou ještě prudší než jsem myslel a že nahoře je fakt sníh. Společná fotka s Aničkou Frost byla třešničkou na dortu předstartovního dne. Je to fakt fajn holka, skoro jsem měl pocit jako by byla od nás z Počernic jak byla příjemná. 

Na pátek jsem se moc nevyspal, ulehli jsme asi v deset a před jednou už jsem se vrtěl. Na startu jsme byli včas a po chvilce vzájemnýho okukování jako že: hele, tenhle vyhrát UTMB, hele, támhle je Hernando, hele, to je pěkná holka... najednou odpočítali a my jsme vyrazili nahoru. Start byl dost rychlý ale to už tak bývá. V prvním kopci je to pohoda, všude tma, jen mi furt padá čelovka, tohle budu muset ještě doladit. Nahoru se vydrápu v době, kdy se sluníčko rozhoduje jestli už vykoukne nebo ne. Prostě nádhera. Tohle chlapeček ze silnice ještě neviděl. Nahoře ochutnáváme první kousky sněhu a za chvilku už sbíháme dolů k první občerstvovačce. Objevil jsem na ní polívčičku a moc dobrou, trochu si dávám a mažu zase dál. Život je ještě krásný. Konec seběhu už je dost technický a mám problémy. Dole stojí Sam a fotí, kousek za ním Kilian a pak Kristýna. Volám na ně, že Perun byl proti tomuhle sranda a Sam se jenom směje a mává abych utíkal. Tak utíkám, ono je to u nich asi 300 metrů po asfaltu což je paráda. Za chvíli ale přichází druhý stoupák, takový ten zásadní kamínek do mozaiky toho dne. V půlce kopce mi dochází pití, protože jsem si prostě dole nedoplnil. Za sebou vidím, jak se pořád přibližuje Petr Míl a tak čekám až mě dojde, že se jako kámoš určitě o vodu rozdělí. Petr mě došel, na mou repliku o tom že nemám vodu mi odpověděl že nahoře žádná občerstvovačka není a on že má bolavou nožičku. No, s bolavou nožičkou se chodí jinak. Nechávám ho jít napřed, že ho jako za chvilku doběhnu. Ale žízeň je prevít. Z prvního potůčku piju jen tak hlteček, abych náhodou ze špatný vody neblinkal, z těch dalších už ale lemtám naplno a je mi to jedno. Nahoře na sněhovým poli jsem asi trochu blbě koukal a po chvíli doběhnu k nějakému srázu, kde trasa evidentně nevede, jedině bych musel předat štafetu paraglajdistovi. No nic, otočím se a běžím zpátky najít něco, co připomíná trasu. Cestou využívám svojí schopnosti čůrat při běhu, jenže po pár metrech do sněhu zapadnu po kolena a tak jsem tam zůstal stát a do sněhu vyčůral SKBABI...pak už mi došlo, škoda. Budou tam mít památku.

V dálce v seběhu vidím postavičku tak odhaduju kde je trasa a vyrážím za ním. Běhat po sněhu který se propadá je fakt hustý. A pak z kopce dolů, to už je vedle mě polka co doběhla na třetím místě. Ona se snaží jet po nohou, já se snažím jet po nohou a ladit to hůlkama. Ona hází tygra, já jí lituju že neposlechla Sama a nevzala si hůlky. Během této myšlenky házím taky tygra a jedu za ní po prdeli dolů. Je to rychlejší a nohy odpočívají. A je to zábavný. Tohle se mi na tom skyrunningu fakt líbilo, škoda že toho nebylo víc. Pak už se zase muselo běžet ale v dálce už byla vidět přehrada a u ní konečně pití a občerstvovačka. Na tý jsem vypil všechno co jsem na ní našel, poskládal hůlky do báglu a vyrazil dál. Na horolezeckou část. Nevím jak jinak nazvat úsek, kde se pohybuju po žebřících, řetězech a stupátkách. Tempo 21 minut na kilometr, hmm fakt dobrý. To jsem nečekal. Beru za vděk každým metrem kde můžu popoběhnout. Pak si toho moc nepamatuju, jen že bylo nějaký městečko a v něm na konci občerstvovačka. Když jsem se chystal pokračovat tak dorazil Honzík Bartasů, plný nadšení a emocí. Tak jsme prohodili pár slov a povídám mu, že počkám a půjdem společně. Myslím, že jsem mu řekl něco v tom smyslu, že jsem dnes maskotem týmu. Do třetího kopce jsme vyrazili spolu ale Honza přeci jen šel nahoru trochu rychleji, tak mu povídám ať jde, že ho nebudu brzdit. Jak bláhově jsem si myslel, že řekne: tak to ne, kamaráde, ty jsi čekal na občerstvení, tak teď počkám já na tebe. Vůbec. Normálně prostě se sbalil a šel. A mě se v hlavě objevila taková debilní myšlenka z Babicových dobrot. Když chceš dobrý výsledek na ultrasky, hoď tam Zemaníka. Když nemáš Zemaníka, dej tam Míla. Když nemáš ani Míla, dej tam Bartase. A když nemáš ani jednoho tak tam dej Brunnera nebo tam nedávej nic. Ono vyjde nastejno. Tyhle myšlenky fakt miluju. No nic. Honzík mi mizel nahoře po cestičce a já zůstal se svými hloupostmi. Pak se ta cestička tak jakoby trochu narovnala. Tak mi v hlavě vyskočilo: utíkej. Tak jsem se rozběhl a metr po metru jsem se blížil. On si chudáček šel, hůlka sem, hůlka tam. V klídku se otočil a zarazil se: tak ten chlapeček z roviny běží!! No jo, tak snadno ti to nedám hochu. Rozeběhl se taky. Po chvilce jsem vedle něho, radostně na mě zavolal něco v tom smyslu že je rád, že mě zase vidí. A já si utíkal. Cestou jsem ještě navlíkl jednoho japončíka nebo co to bylo. Nahoře se radostně ptám, kde že je další občerstvovačka, protože jsem byl zase bez vody. Chlapíci jen mávli rukou kamsi dolů do kráteru a že tam dole ve vesnici. Super. Tak jsem je požádal o trochu vody pro chlapečka ze silnice. Chvilku se dohadovali, jestli jako mi můžou dát napít, jestli to není proti pravidlům ale ten jeden řekl určitě neco v tom smyslu že vypadám fakt na kolaps a že mi dát můžou v rámci první pomoci. Mezitím se okolo prohnal Honzík a zmizel dole pod kopcem i s japončíkem. Asi po 2 minutách jsem se vydal za nimi, dole na louce krásně fandili lidi se zvonci. Když jsem doběhl blíž tak jsem zjistil že to nejsou lidi ale krávy co se zasekli u nějakýho křoví a klepou se tam o sebe a zvoní. Pak vesnice, kontrola výbavy a o kus dál naše výprava vyvalená na sluníčku. A že Honza je přede mnou. No to vím taky. Ale za chvilku byla občerstvovačka a on na ní. Jak byl rád, že mě zase vidí. Povídal něco jako že by musel už do konce jen klusat a takhle bude moci aspoň závodit. Z občerstvení to byl můj úsek. Asi 6-7km skoro rovinka. Tak jsem trochu zrychlil, jako že budeme s Honzou závodit. A ono se mu něchtělo, škoda. Běžel jsem si tedy sám a užíval konečně terén v jakým trénuju. Jenže to by nebylo Chamonix. Po pár km jsem se ocitl na křižovatce kde značka vedla do všech stran. A jako bonus odnaproti přiběhl borec a zastavil taky že neví. A z jiného směru další. Tak jsme tam asi 4-5 minut zevlovali a špekulovali, což bylo poučný, protože oni neuměli ani kváknout anglicky ani česky, jen francouzsky a já francouzsky umím jen Je t´aim, což jsem jim zrovna říkat nechtěl. Nakonec jsme zvolili jednu z tras, což bylo kupodivu správně a mohli pokračovat. Jenže můj náskok na Honzíka byl ten tam. Na občersvení na 69km pod posledním kopcem jsem se vůbec nezdržel a pelášil pryč. Když jsem odbíhal, naproti na louce už Honzík běžel. Kurňa, moje šance se zase ztenčila. Náskok tak 2 minutky. Tak jsem to v tom posledním kopci rubal co to šlo, nahoru, furt nahoru. U lanovky se ptám na kontrole, jestli už to teď tedy bude dolů a borec povídá: up and down. Jenže to up bylo ještě tak 6km po vrstevnici mezi šutry. Ale každá cesta má svůj cíl. V dálce se objevilo milé stavení a já tušil, že to bude poslední bod zlomu. Pak už to bylo jen dolů a já poslechl Samův hlas, který říkal, že v posledním kopci se nemá nikdo šetřit. Není na co. Jen se mi cestou ještě chtělo čůrat, co já ale umím, takže jsem za běhu dolů dělal krásnýho hada po pěšince. Jenže pak mi došlo, že jestli mě stíhá Honzík tak on ví že tohle je moje specialitka a podle čerstvý stopy pozná, že jsem blízko. Tak takovýhle debility člověka napadají po třinácti hodinách běhání v kopcích. Ale Honzík se neblížil, jen jeden frantík který za mnou ťukal holema a hnal mě tak dolů. Hnal ale nedohnal, každý místo se počítá. Dole v Chamonix už to bylo parádní, lidi tleskali, povzbuzovali. Za cílem jsem dosedl a byl rád, že už nikam nemusím. Zamával jsem klukům a Míše, kteří vedle startovali vertical a počkal na Honzíka. Kamarádsky jsem ho poslal pro pivko a pak jsme se vydali k autu a na jídlo. Pak už následovali samá pozitiva a sociální jistoty. 

Další dny pro nás byli už příjemnou dovolenkou, kdy jsme mohli povzbuzovat zbytek teamu co ještě závodil a užívat si bolestí nohou. Poctivě jsem každý den lákal někoho na společný výběh ale ostatní ultráci většinou odpočívali a do běhání se jim moc nechtělo. Je tedy fakt, že ani já jsem moc nevypadal že běžím, tempo okolo 7:00/km mi připadalo optimální, do kopce to bylo v pohodě ale z kopce dolů jsem dělal krůčky jak baletka a všechno bolelo. 

Co jsem se v Chamonix naučil? Že skyrunning není moc běhání, že je to hlavně hodně rychlé chození do kopců a odvaha pustit to dolů. Že při tom potřebuješ jiný svaly než při běhání po rovině, protože po žádným ultra na silnici mě nikdy neboleli týden nohy a po pár dnech jsem mohl začít normálně trénovat. Po Chamonix v podstatě už desátý den pořád klušu a pořád jsem unavený. Objevil jsem ale kouzlo skyrunningu. Atmosféra celého šampionátu byla nádherná, je to velký rozdíl, když jedeme na stovku na silnici ve čtyřech nebo když je nás na chalupě 20 z jednoho teamu. Když jsem viděl video od teamu Salomon, myslím, že si to užili skoro jako my. Velký rozdíl tam nebyl. A hlavně mě tohle běhání a lezení po kopcích fakt vzalo u srdíčka a už vím, že to není taková blbost říkat, že kopec je kámoš. Díky téhle akci jsem si udělal představu o tom, co chci na příští rok zkusit a co chci zlepšit. Mám zase nové cíle a sny. A sny se mají plnit. Takže díky Same, za to, žes mi ukázal kopce. Kopce, kde se běžet nedá a seběhy, které se sbíhat nedají. Udělám maximum pro to, abych zase za rok mohl být u toho.