Pražská stovka 2015

Moje botky

Zážitek nemusí být kvalitní, hlavně když je intenzivní. Nebo naopak nemusí být intenzivní, hlavně když je kvalitní. Pokud se ale tyto dvě veličiny sejdou pohromadě, pak to stojí za to. A na Pražský stovce to tak nějak bylo. Jak to vlastně všechno začalo? Po Spartathlonu jsem měl v plánu celý říjen proflákat a neběhat. Fakt. Prostě odpočívat a dát nohy trochu dohromady, dopřát jim klid a čas se zase dostat do stavu, kdy je nic nebolí. No, vydržel jsem to 5 dní a pak pomalu vyběhnul. A jak člověk běhá, tak ho napadají různý myšlenky. A proto že na mě na Facebooku vyskočila informace o tom, že Pražská stovka zahájila registraci, napadlo mě, že bych se mohl začátkem prosince proběhnout okolo Prahy. Tuhle akci jsem několik let poočku sledoval, četl zprávy od účastníků, jaký je to peklo, jak se tam bloudí, padá do potoků, nohy obalený bahnem, huba mrazem přimrzlá ke camelbagu… Tak pro to nezkusit. Říkal jsem si, ono to nějak bude. A když bude venku fakt kosa, tak prostě nepoběžím, vo nic nejde. Jenže to by nesměl Olaf hned nahlásit, že jsem se přihlásil. A tím to začlo, za chvíli tam byl i Zbyňa Cypra, horal Beskydama ošlehaný, čerstvý držitel traťového rekordu na jesenické 24 hodinovce. A k němu přibývali další. Už to najednou nebylo jen takový proběhnutí ale závod. Pravdou je, že od Spartathlonu jsem nezávodil a čím víc se P100 blížila, tím víc jsem se na ní těšil. Vlastně jsem ani dospat nemohl, jen už ať stojíme v Berouně na startu a vyrazíme. Předtím jsem si zjistil pár věcí, jak vlastně fungují ty samokontroly, jak tajný kontroly. Prostě zelenáč na startu. Na každý ruce jedny Garminy s nahranou trasou, abych se nikde v lese neztratil. Ve chvíli, kdy zazněl odpočet, tak jsem si ještě ulevoval do keříku. Takže zaspaný start. Tady naštěstí rychlý start nic neznamená a po pár stovkách metrů už jsem okukoval kluky vepředu. Nakonec jsme si vytvořili takovou pěknou čtveřici s Martinem Střelkou, Zbyňou a Dušanem Krajčovičem ze Slovenska. A v té čtveřici udělali dvojice, takže já nejvíc času trávil po boku Dušana. Dá se říct, že od prvního kopce to byl boj. Nikdo nikomu nic nedaroval. Martinovi s Dušanem šli parádně seběhy, takže dole pod kopcem jsem je většinou ani neviděl a musel dobíhat, zato po rovinkách a kopcích, kde se běželo a nemuselo jít, jsem měl navrch zase já. Takže jsme si neustále měnili pořadí a míchali se jako kuličky v nádobě. Zbyňa mezi námi tak nějak proplouval. Okolo35km jsem si musel odskočit, takže pak jsem kluky dohnal až v hospodě na 39km. Oni se ládovali polívkou, já si objednal čaj. Jenže ten byl tak vařící, že jsem ho zaplatil, osladil a předal obsluze kontroly, ať má co teplýho pít. Někde za touto kontrolou, jsme se s Dušanem definitivně trhli a pokračovali dál sami. Ještě na 60 km v depu Beroun nás docvaknul Martin, dál jsme ho ale už neviděli. Zbyňu jsme ztratili definitivně, míjeli jsme se v protisměru až nahoře na odbočce na kopci Děd. Takže dál jsme tmou pokračovali jen s Dušanem. Únava se už začínala trochu objevovat ale ani jeden z nás nechtěl polevit. Krásně to bylo vidět vždy ve stoupáních. Co se dalo, jsem pořád běželi. Jak jeden z nás přešel do chůze, přešel i ten druhý, jak se jeden rozeběhl, druhý ho okamžitě následoval. Prostě ani metr zadarmo. Mezitím začalo vycházet slunce, nabil jsem si hubu na zmrzlém asfaltu…a pak Dušana někde v dalším kopci ztratil. Na 80km byl náskok okolo 4 minut. Pak mě čekalo posledních 50km. Dvě vyhlídky nad Svatým Janem, kde to bylo fakt nádherný, Vašek Rada mě nahoře u kříže vyfotil a mazal jsem zase dolů. Údolím ke Karlštejnu, bramboračka v hospodě, Černošice, kámoš Zdenda s rodinkou a za Černošicema už jsem věděl, že tohle nepustím. O první místo se s nikým dělit nechci. Zavolal jsem domů, aby hlavně přijeli do cíle včas s věcma na převlečení a pokračoval podle šipek. Trasa to snadná nebyla, 130km s převýšením 5300m není čajíček ale jako nějaká olafovina z vyprávění mi to taky nepřipadalo. Lehce jsme bloudili jen jednou na začátku, jinak celou cestu napohodu podél šipky na Garmin Fenix. Můj miláček mě prostě nezklamal. Taky jsem pořád čekal, kde budou ty další tajné kontroly. Nikde nic, cesta ubíhala, přeběhl jsem železniční most, vyběhl na vyhlídku, zastavil se a koukal dolů. V polovině mostu běžec se zelenou čapkou. A sakra, to je Dušan!! Vzal jsem za to a pádil. Po chvilce jsem ale narazil na Olafa, jak doznačoval trasu. Hele Radek, co tady už děláš? Jsi moc rychlej, já to nemám ještě doznačený. Dej mi kartu, tady ti dám  poslední kontrolu a doběhni to podle GPS. Tak mu říkám, hlavně ale rychle, Dušan je mi v patách!! A on že mám halucinace, že v Černošicích to byla skoro hodina. Uf, tak jsem si oddechl, slušně poděkoval a odběhl do cíle. A pak už to bylo všechno pěkný. Dostal jsem litrovku pálenice, která byla předmětem sázky jestli já nebo Zbyněk. Nakonec to bylo stejně jedno, protože jsme jí tam vychrupli společně. Tedy hodně nám z ní vypil  Honza Suchomel ale on asi hasil žal z toho, jak málo bahna bylo na trati. V cíli jsme pak strávili dalších skoro 12 hodin tleskáním těm, co dobíhali. Domů jsme se vydali až někdy okolo jedné ráno. Bylo to parádní. Představoval jsem si hezký den a ten se mi splnil na 100%. Snad jediným malým škraloupem byl fakt, že ten samý den probíhalo losování na Western States a mě nevylosovali. Ale co, tak třeba za rok. 

Garmin Fenix 3. Vydržel na jedno nabití.

Souhrn:
trasa 130km, +5300m
záznam trasy zde https://www.strava.com/activities/445019729
čas 14:45:50
1.místo
bota New Balance 980 trail
šortky a návleky Compressport
navigace Garmin Fenix3 / Garmin Epix(záloha)
potrava 2xEnervitene, 6x GT sport, pár sušených datlí a 2x10 lžic polívky
pití 5litrů ionťáku G sport v kombinaci se sršním nektarem

Afterparty.