Winschotenský deník, den první

Dorazili jsme s Markem na místo. Cesta z Prahy 760 km, cestou pár zastávek na čurání a jídlo. Měli jsme tu být v 17:00, dorazili jsme v 17:03, takže téměř přesně. Bohužel jsme v Chrudimi museli nechat Pavla Sedláka, ten s bolavou plotýnkou místo toho aby byl ve Winschotenu tak leží v nemocnici. Ubytovali jsme se a vyrazil jsem hned na běžeckou obhlídku. Moc si toho už nepamatuju, přeci jen jsem tu byl naposledy před deseti roky. Potkal jsem jednoho běžce, vypadal dost nabušeně a drtil to velmi rychlým tempem.
Naše paní domácí je taková dobrosrdečná mladá dáma, pracuje v Henkelu a hodně povídá o pracích prášcích a podobných důležitých věcech. My samozřejmě pozorně posloucháme a pozorujeme její pokusy jak se rozpouští kapsle pracího prášku v misce s vodou a podobně. Žije v baráku sama se dvěma kočkama, z nichž jedna má panickou hrůzu z lidí. To jsme zjistili když před námi strachy slítla ze schodů z prvního patra. Ještě že má sedm životů, tedy teď už asi jen šest. Jinak naše domácí Andrea asi nerada uklízí ale to nám nevadí, my jí tu uklízet tedy rozhodně nebudeme. K večeři připravila krokety, maso, tatarku a fazolky, pochvalovala si že celý týden jí jen těstoviny nebo pizzu, tak je ráda že někdo přijel aby mohla pořádně uvařit. Po večeři trocha diskutování, zjistil jsem že loni u ní bydlel ten mladý švéd co to nakopnul pomalu na svěťák aby pak po 40 km shořel. Prý to byla jeho první stovka a asi i poslední. V domě naproti by měla bydlet část brněnské výpravy, která dorazí zítra. 
Na pokoji jsme zjistili, že asi máme alergii na kočky, všude jsou jejich chlupy a začínáme statečně pšíkat. To tedy bude ještě veselý.