Winschotenský deník, den třetí.

Winschoten 100km, 7:12:25, 2.místo, osobáček o 16 minut. Dali jsme si teď několik piv, tak jen rychle ať to mám zapsaný v tomhle dni. Velkoparáda. Od rána tady lilo jak když kropí z konce. Na start jsme to měli s Markem dva kiláky. Naše domácí povídá že to všichni chodí pěšky, warming up. Ok, když jsmetam došli tak jsme byli turch, no to je jedno, stejně zmokneme na trati. Ještě jsme si v nervozitě odskočil asi desetkrát na čurání a jen tn tak stihl start. Šel jsem přes růže a najednou to prásklo a už se závodilo. Dopředu vyrazil Francouz Boch, jasný favorit. Držel pár kiláků tempo okolo 3:45-3:50/km. Ta ním my s Danem,  za námi nalepení dva maďaři. O kousek dál holanďan, jejich asi největší talent. Všichni okolo měli osobáky lepší než já. S Danem jsme probrali pár věcí, po chvíli koukám na hodinky a říkám, běžíme po 3:50/km. A Dan povídá, to je rychlý, tak jsme zvolnili. No za dva kiláky už jsme v tom byli zase a pak jsme doběhli francouze, pak ho předběhli i maďaři a vypadalo to že se propadá do pekla. My s Danem vepředu, on tu tedy má neskutečný fanklub, všichni furt pokřikovali Daniel!!! Aleeee!!!!! Někteří měli i cedulky s jeho jménem, moc pěkný. Po cca. 25 km jsem Dana trochu utrhl a pak už běžel sám. Náskok jsem postupně navýšil asi na 2-3minutky, za mnou stále běžel roztažený vláček maďar, francouz, Dan. Měli mezi sebou kousky, odhaduju podle toho když jsme běželi proti sobě že to bylo tak 50 m. Na maratonu jsem byl cca 2:45 a připadalo mi to, že jsem ještě nevyběhl, naprosto v pohodě. 50 km 3:18 hod a pořád dobrý, na 60 km jsem ale zvolnil cca na 4:15 a najednou na 65 km se okolo mě prohnal francouz. Vypadalo to jak kdyby si něco šlehnul. Ta rychlost byla neskutečná. Všechny doprovodné motorky co jeli se mnou mi sebral a já najednou zůstal sám. Do té doby jsem běžel na užasný vlně euforie, chvílema mi tekly slzy a já byl šťastný. Teď jsem si najednou připadal jak okradený. Přiběhl, všechno mi sebral a zmizel. Navíc jsem v tu chvíli prodělával slušnou krizi a tempo postupně krutě padalo na 5:00/km. Za chvilku se ke mě přidala motorka rádia a ta se mnou už vydržela až do cile. Občas se objevil i rozhodčí na kole a sledoval jestli neberu někde občerstvení mimo refreshment zone. Z krize jsem protrápil někde okolo 80 km. Velké pozitivum bylo, že ostatní za mnou na tom nebyli taky zrovna nejlépe. Ideálně se to sledovalo na jednou useku okruhu, kde jsme běželi otočku cca 500 m tam a pak zpátky, takže bylo vidět kilometr před sebe a kilometr za sebe. Dan se propracoval na třetí místo a hnal mě před sebou cca 800 m. Na 80 km mě ještě kousek stáhnul, snažil jsem se co to šlo, ale měl jsem pocit že mi nohy hoří a i když jsem někdy měl pocit že běžím rychle, pohled na hodinky mluvil jinak. Říkal jsem si že průběh tímhle místem na 88 km rozhodne. Dan byl o kousek blíž, tak si povídám, tohle ne! Dneska to musí dopadnout, dřel jsem na to dlouho a nenechám si to vzít. Znám už Dana v těchhle situacích, ohromně ho to motivuje a dokáže neskutečné věci. Hnal jsem se jak slepý za radiovou motorkou představoval si: už jen 10 km, to je dobrý, 9 km, to je jak od nádraží v Klánovicích domů. Skvělý bylo, že na stejném okruhu se běžel i závod štafet 10x10 km. Takže vždy když mě nějaký štafeťák doběhl tak jsem měl jednoduchý ukol. Zavěsil jsem se za něj ať běžel jakkoliv rychle a visel ho co to šlo. Některý to hnali fakt hustě, ty jsem udržel třeba 50 m, takovou svižnou rovinku po 3:40 a některý to šli 4:00/km a ty jsem uvisel dýl. Hlavně mě přibližovali cíli. Na 98km na otočce jsem Dana ani jinýho z aktuálních soupeřů neviděl, tak jsem se usmál a poslední kiláky si fakt užil. I ta slzička padla. Jsem holt už tak nějak naměkko. Pak už cíl. A židle. Fajn. Dan přiběhl po 10 minutách. Splnil jsem si jeden sen. Když jsem sem jel, řikal jsem si v duchu, bylo by to hezký. A můžu Vám říct že je to krásný. Jsem šťastný.