Se lvíčkem na prsou - MS 100km, Doha Qatar

Slavnostní nástup.

Tenhle šampionát byl hodně odkládaný. Nejdřív měl být loni v Jižní Korei, pak v Jižní africe, pak v Lotyšsku aby nakonec nebyl nikde. Jak je vidět, v Qataru ale o peníze není nouze a tak mezinárodní ultramaratonská asociace letošní šampionát na 100km a i World trophy 50km přidělila právě sem. A přesto, že se všichni báli, jak si v tom podnebím poradí, myslím, že nakonec vše dopadlo na výtečnou a všichni byli spokojení.  

Příprava:

Hlavní podzimní příprava jednoznačně směřovala k MČR v Plzni, tenhle závod měl být takový podzimní bonus navíc. Přesto jsem se na něj snažil připravit po Plzni maximálně zodpovědně. Povedli se mi ještě nějaké slušné tréninky i kilometráž, bohužel v posledním týdnu před odletem jsem začal po těle zjišťovat, že na mě něco leze. Jak už to ale u mě bývá, dokud to šlo, tak jsem nechtěl vynechat ani jeden trénink, takže ještě s tímhle drobným zdravotním problémem jsem odběhal všechny zásadní tréninky toho týdne-dva tempáče 17 a 21km po 3:40 a jednu 30km po 4:00/km. O víkendu už to začalo být fakt naprd, takže jsem dokonce i volný den zařadil, abych v pondělí ve svojí nedočkavosti zjistil, že jsem schopný odběhnout 10km v tempu 4:15 a při tepech dosahujících 170. Prostě fakt krize. A to je za 5 dní závod. No nic, teď už nic nevymyslím, takže jsem prostě čekal co bude. 

Cesta:

I když bydlím k letišti skoro nejblíž ze všech, díky pražské zácpě jsem dorazil později než bylo dohodnuto. Ale pohoda, brňáci zůstali taky někde viset, takže nic se neděje. Doma jsem si pro jistotu na nohy nandal rovnou závodní kecky. Při mým štěstí mi kluci z letadla ztratí bágl a poběžím naboso jako Bikila. Cesta byla v pohodě. Snad jediná drobnost: když jsem si objednával letenku, vyskočilo na mě okýnnko, jaký jídlo preferuju. A já vůl tam jen tak z legrace napsal že vegetariánský. No a celou cestu mě  v letadle zásobovali samou rýží a spečenou zeleninou, okolo všichni jedli kuřátka a řízečky. To jsem fakt nevychytal. Z Istanbulu jsme do Doha letěli ve stejném letadle s teamy Ruska a Itálie. Poprvé jsem naživo viděl Giorgia Calcaterru, pro mě velký vzor. Tajně jsem doufal, že bude mít místenku vedle mě a já si tak s ním cestou pokecám. Tedy asi bychom si stejně moc nepokecali protože jak jsem později zjistil tak Giorgio ummí jenom italsky. No, nakonec vedle mě seděl jiný ital, Daniele Paladino. A za  námi fakt hustej týpek. Tenhle týpek se cestou pěkně zrubal, takže poslední hodinu letu tam různě vykřikoval, padal na vedle sedící, kopal ze spánku do stolečku se zbytky jídla a jako bonus občas Paladinovi praštil do hlavy. Nenudili jsme se.

Doha:

Mým parťákem na celý pobyt se stal Jarda Bohdal. Jarda je moc fajn kluk, bydleli jsme spolu už loni ve Francii, takže pohoda. Pokoj na hotelu byl při našem příjezdu krásně uklizený, trochu nám to trvalo, než jsme ho zabydleli ale po jednom dni už to tam bylo fakt jak v chlívě, skříň jsme nepoužívali, na zemi bylo místa dost. Navíc jsme měli na patře i nějaký katarský fotbalisty, který tam měli na chodbě pořád nějaký jídlo, takže jsme si dopřávali ještě takové malé bonusy navíc. Jídlo v hotelu luxusní, Jarda dokázal sníst k snídani, obědu i večeři pokaždé asi pět talířů plných čerstvého lososa, těstovin a dalších jídel nezbytných pro ultramaratonce. 

Zábava s Jardou.

Protože jsme si půjčili auto, měli jsme možnost prohlídnout si pořádně město i okolí, všechny zásadní stavby i velbloudí závodiště, včetně účasti na velbloudím dostihu. Qatar je země, kde peníze pro někoho nehrají žádnou roli a pro někoho tu životní. Tak už to ale asi v těchhle končinách bývá. 

Areál ve kterém jsme bydleli a kde se i závodilo, Aspire park je údajně největším sportovním komplexem na světě. Možná bych tomu i věřil, je to fakt velký, tohle nemáme ani u nás v Počernicích. A to toho tady máme hodně. Park byl každý den plný lidí, běhali, hráli fotbal nebo se jen tak váleli po trávě. Skoro mi to připadalo, že v Doha sportuje snad každý. 

Závod:

V pátek jsem se probudil a bylo mi jasný, že jsem zdravý. Celá nemoc odešla pryč, nakolik mi ale ovlivnila konečný výsledek, to se už nedozvím. Počasí při závodě nebylo špatný, občerstvovaček bylo až až, dokonce pořadatelé postavili i klimatizovanou uličku. Prostě asi 20m řada klimatizací co fučeli proti sobě. Tohle může vymyslet jen katařan. Energetická náročnost 100%, chlazení pro běžce 10%, možná ani to ne. Jen to tam smrdělo a hučelo.  Okruh na kterým se běhalo měřil 5km, měl 3 otočky o 180 stupňů a kus po dlažbě. Hlavně ta dlažba byla super, přímo před ní byla občerstvovačka, takže každý na té dlažbě na sebe nalil vodu a hezky nám to klouzalo. Tempo jsem si zvolil standardní, 3:55-4:00/km. Udržel jsem ho víceméně asi do 45km, kdy přišla první krize, někde zhruba okolo 50km jsem ale dostihl Giorgia Calcaterru a to mě samozřejmě trochu nakoplo. O kousek dál jsem doběhl Dana a měl tak náskok 5km. Bylo vidět, že tohle není jeho den. Těch pár slov co jsme si vyměnili říkalo vše. Po dalších 20km už mi Ota hlásil, že Dan to zabalil. Moje druhá polovina byla o dost slabší, jediný kdo mě hnal před sebou byl Michael Wardian, američan, který umí běhat dost svižně a má osobáček okolo 6:45hod. V jednom úseku trati jsme se pěkně míjeli a člověk tak viděl cca kilometr před sebe a kilometr za sebe. V konci se začal dotahovat nejen Wardian ale dokonce mě na 96km předběhl i Michael Sommer, další stovkař pod 7:00. Jeho styl byl dost elegantní, což jsem hodlal trochu prostudovat. Pověsil jsem se za něj a chvíli visel. Pak jsem si ale konečně uvědomil, že do cíle je to už vlastně jen necelý 4 kilometry. Ty jo, takový kousek. Tak jsem to kopnul jak blázen, Sommer jen civěl. Na 97 km jsem u otočky viděl svýho kámoše z letadla, jak si to sviští asi 800m přede mnou do cíle. Ale jak jsem byl rozhicovaný z toho Sommera, tak jsem letěl. Prostě letěl jako šíp. Můj styl musel být jistě prudce elegantní a krásný, běžel jsem v tempu pod 4:00/km a fanaticky předbíhal. 300m před cílem jsem dohnal i itala, ten jen prohodil cosi jako good pace a rezignoval. Cíl za 7:18:07. Židle, voda, konec. Hodně vody, hlava se motala, nohy nechtěli jít. Doběhl Michael Wardian, podává mi ruku, klaní se. Kurňa, to mi měl někdo vyfotit. Bohužel nikdo, takže si to s ním budu muset ještě zopakovat. Někdy. Převlíknout se, dojít si na jídlo, pořádně se napít. Výsledky hlásí celkové 25.místo. A za mnou dost známých jmen. Dobrý. Na občerstvovačce jsem pak zůstal s Otou a společně čekáme na Jardu, dobíhá něco přes 9 hodin, zklamaný. Snažím se mu zlepšit náladu ale sám vím,jaký to je, když závod neskončí podle očekávání. Ota mi hlásí, že jsem asi na bedně v kategorii. Výsledky ale nikde. Jdeme na hotel, na pokoji s Jardou diskutujeme, spíme tak hodinu. 

Závěrečná párty:

Odpoledne se dozvídám tajným kanálem přímo od rákosníčkova rybníku, že mám zlatou! No ty brďo, to tedy čumím. Plná hala běžců a fakt stupně vítězů a moje triko Czech republic s logem SK Babice na bedně nejvyšší. Protože na vyhlášení jsem z naší výpravy dorazil jen já a Jarda, poprosil jsem nebližšího běžce co seděl vedle nás a furt něco ťukal do mobilu aby mi udělal pár fotek. Tak mám aspoň pár obrázků na památku. Na závěrečným rautíku jsme si s Jardou zase nandali pět talířů lososa a pak vyrazili do města.

S Jardou na drinku.

Cesta domů:

Od pátečního rána, do nedělního večera jsem naspal 4 hodiny a naběhal 106km. Stálo to ale zato. Byl to báječný týden. Ještě, že mám nohy, který dokážou uběhnout 100km a hlavu, která je dokáže ukočírovat. Ještě, že jsem dostal tuhle šanci u toho být. 

Doma mě čekal malý dortík a krásný transparent. Připadal jsem si jak po návratu z olympiády. 

Nejlepší pochvala.

Závěr:

Sedm hodin opět nepadlo. Podle zajímavý tabulky, která se mi dostala do rukou, ve světové historii běželo pod 7:00 celkem 408 lidí. Škoda, mohl jsem být 409. Ale vlastně tu šanci pořád mám. Takže paráda a jdu spřádat plány na rok 2015. 

Použitá bota: New Balance 980

Jídlo,pití: Enervit G sport, Enervitene gel, GT tabs

Použité nohy: vlastní
Záznam závodu:http://www.strava.com/activities/221759163

Medaile je doma:)