MS World Ultratrail, Wales.77km

Ve středu jsme se sešli na ruzyňském letišti s Kamilem abychom vyrazili směr Manchester a pak dál do Walesu. Letadlo odstartovalo na čas a za dvě hodinky nás v pohodě vyklopilo v Manchestru. Z letiště do hotelu jsme to dali přes park a pár pastvin pěšky, však to bylo jen 5 kiláků a co to je pro ultráky že? A pravda je, že dávat 23 liber za takový kousek se nám taky nechtělo. Nikam jsme ani nepospíchali. Na hotel jsme dorazili před půlnocí, ubytovali se a šli spát. Ráno v sedm budíček a vyrazili jsme s Kamilem na 10km běžeckou obhlídku. Po snídani druhou stranou zase na letiště, my s Markem jsme měli ještě objednané muzeum Concordu, takže jsme si všechno pořádně prohlídli, nějakou dobu pak pozorovali frkot na letišti a pak už do autobusu a směr Wales, Llandudno. Na místě jsme se nahlásili, dostali adresu hotelu, nezbytné papíry a vyrazili. Naše paní domácí byla moc milá stará paní. Tedy aspoň první den se nám tak zdála. Mile nás uvítala, dala nám pokoj který označila jako very nájs. Večeře prý bude taky very nájs a nemáme se zapomenout podívat na její typickou anglickou zahrádku, která je taky...very nájs. Dala nám dokonce i desert, podle jejích slov to měla být roláda s lesním ovocem zalitá čerstvým pudinkem. Very nájs. po ohledání v misce jsme usoudili ze je to typical LIDL eat. Místo lesního ovoce tam byla nějaká marmoška ale jinak to bylo dobrý. Po večeři jsme se vyrazili projít na pláž. Měli to tam moc hezký, to je fakt. V pátek ráno jsme vyrazili trochu rozklusat, nic už nehonit. Pak následovalo zahájení, přejezd autobusy na místo startu a prohlíka trati. A tam to začlo. Tedy to byly kopce. Všichni vyrazili po trati, já když jsem ten první viděl, sedl jsem si dole na šutr a už jsem jinam nechtěl. Drsňárna. Na technickým meetingu se řešili takový kokotiny jako jestli se smí běžet s camelbagem, kolik lidí ze supportu může být na jedné občerstvovačce a tak. My jsme bágly neměli a v supportu jenom Marka. Nejlepší na tom bylo, že auto co mělo přivézt startovní čísla a chipy někde zůstalo viset, takže jsme tam ještě přes hodinu čekali aby nám řekli že dorazí až za další hodinu.

Už tam byli jen oficíři s ostatních týmů co čekali pro své vypravy na čísla, běžci odpočívali a na nás koukali jako proč taky nejseme relaxovat a nevezme to někdo z trenérů. Asi nepochopili jak to chodí v české výpravě. Připravili jsme věci na závod, našpendlili čísla, já si upravil dres ala SK Babice. U večeře se naše paní domácí poprvý vybarvila. Polívku nám nedala, že má nějáký problémy v kuchyni a na revanš slíbila dva deserty. Ale chytrá horákyně na druhý nějak zapoměla. Pak ještě začala s tím že snídani nám dá na sedmou. Když jsme jí řekli že v sedm odjíždí autobus na start, protáhla ksicht a že tedy v půl. Že dřív to nestíhá. Ráno měla ješte kecy že na chodbě děláme bordel a že tam rušíme ostatní hosty a tím naše kamarádství dostalo definitivní trhlinu. Nadešel čas závodu.

Odvezli nás na start,  příprava , start. Po 500 metrech roviny to začalo. Někteří borci do kopců snad lítali. Tak úžasně lehký krok, to jsem jen čuměl. Nebylo pořádně s kým běžet protože buď byli ostatní rychlejší do kopce nebo naopak z kopce. A ty nejhorší soupeři byli rychlý nahoru i dolů. V jednom místě trati byl nádherný cca kilometrový úsek přes kořeny. Ideální na zvrknutí nohy. Jeden nor se kterým jsem v pohodě běžel mi tady utekl snad o 200m to jsem fakt nechápal jak to dokáže tak přehopkat. Asi na 30.kilometru jsem snědl druhý gel a ten byl i posledním. Začlo mě všude tlačit a vypadalo to že bude chtít ven. Nakonec se udržel ale už jsem to nechtěl pokoušet, takže zbytek jsem odběhl na vodu a ionťák. No, od půlky jsem se moc těšil na cíl. Čas 6:39, 23.místo. Půměrné tempo 5:10 hodnotím vzhledem k tomu převýšení cca 2600 m jako dobrý. Rychlostně to vypadalo podobně jak na nominačním závodě Šutr, což podle mě byla lehčí trať. Po doběhu tam servírovali teplý čaj a kafe, byli trochu překvapení, že jsem si nalil půllitrový kelímek mlíka ale to je pro mě po deběhu to nejlepší pití.  Poslední kolo už bylo fajn, jen mě teď trochu mrzí, že jsem netušil jak na tom v pořadí jsem, protože jsem očekával něco okolo 35.místa. Kdybych tušil dvacítku, ještě bych víc zabral, rezerva tam byla. Jsem měkkej. Ale i tak jsem byl rád za to, jak jsem ty kopce odběhl. V mých trénincích naběhám převýšení okolo 100m, v podstatě mám doma jen rovinu a podle toho to pak taky vypadá. Tohle okolo byli všechno specialisti na traily. Kromě řeků a dvou finů tam nebyl nikdo z ultramaratonců na 100km. Děsně mě překvapili ale třeba španělové, ani jeden mě nepředběhl. Ponaučení je jasný, začít zařazovat kopce, aspoň nějaký krátký, ale je to nutnost. 

Večer bylo slavnostní vyhlášení, zakončení. Kluci šli pak hned na hotel, já jsem si ještě dal pivko, sedl na pláži a pozoroval západ slunce. 

Neděle ráno: oběhl jsem si ten pidipoloostrov co tu byl, na zpáteční cestě potkal  šéfku IAU Hillary Walker při ranním jogingu. Snídaně a teď už sedíme v autobusu směr Londýn. Cesty 8,5 hodiny. Takový další ultra. Kamil hned odlétá, my s Markem zůstáváme do středy a trochu prolezeme Londýnem. 

Bylo to fajn. Tyhle zážitky ti nikdo nevezme.