24 hodin v Turíně.

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. 241,2km. 25.místo. Osobák.

Na nástupu, s Martinem.

Zlatá myšlenka z tohoto závodu: Žádný závod se nerozhoduje když se běží dobře, rozhoduje se v době, kdy všechno bolí a je krize.

První velký milník tohoto roku je za mnou. Příprava, která zabrala celou zimu se nakonec smrsknula do pouhých 24 hodin. Teď a tady. Vyběhnout, běžet, čekat na únavu, běžet, běžet, neusnout, běžet, spočítat kolik ještě zbývá, běžet, běžet, konec. Takhle nějak těch 24 hodin proběhlo ve zkratce. Ve skutečnosti to ale byl velmi dlouhý den a noc. Musím přiznat, že na začátku si člověk užívá, od 18 hodiny jsem ale počítal kolik že to ještě zbývá a pro sebe si to komentoval asi takhle: tak ještě zamr…6 hodin…. Tak ještě zasr….4 hodiny…. ale ke konci to už bylo: už jenom 55 minut, jeď!!!

Příprava:

Vše téměř podle plánu, snad jen problém na pravém chodidle naznačoval, že by mohli nastat komplikace. Toje prostě tak, když se neposlouchá vlastní tělo, bolest se přeběhává a tím stále zůstává. (ale při závodě jsem zjistil, že se to fakt dá přeběhat, od sté míle mě to už nebolelo a nebolí doteď) Ve finálním týdnu před závodem jsem se i vyhnul svému obvyklému nachlazení, doma jsem dostal čepici na spaní, takže jsem nenastydnul ani v noci. Fajn.

Cesta:

Z původního plánu jet autem jsme ustoupili, koupili letenky a ve čtvrtek vyrazili letadlem do Milána a pak vlakem 150km do Turína. Vše na minuty přesně, v pohodě, ve fajn atmosféře. Na nádraží v Turíně nás už čekal mikrobus a zavezl nás do hotelu. Původně sice mělo být ubytování v Turíně, nakonec nás ale šoupli asi 50km od města, takže trochu komplikace. Ale nic, co by nás položilo. Hotel byl pěkný, čistý, v krásném prostředí křížení dvou dálnic.

Na místě:

Hned po příjezdu jsem se vydal prozkoumat okolí běháním. Kus po dálnici, pak uhnout mezi parníky, doběhnout do vesnice plné štěkajících psů. Otočka a zpátky. Zítra si s sebou vezmu Jardu, to se mu bude líbit. Až budem před těmi psy zdrhat, dáme aspoň úseky. 

Doplnění energie.

Večeře byla fajn, těstoviny, plátek masa, pečené brambory, salát. Navrch koláč. Fajn. Akorát nám neřekli, že to mají schované i na páteční oběd, i na páteční večeři, i na celou neděli…prostě v tom hotelu nic jiného nevařili. Ale opět nic, co by nás položilo. Jarda se na pokoji pravidelně ještě futroval sušenkama a vším ostatním. Nechápu, kam to všechno dával.

Předstartovní diskuze s Mirkem.

Závod:

Připravil jsem si svoje odzkoušené občerstvení, namíchal 4 litry Enervitu G sport, nachystal gely a tablety Enervitene. Nakonec jsem toho snědl i docela dost bez problémů se žaludkem. Občerstvovací stanice, kterou pořadatelé připravili byla totiž zoufalá. Žádný ionťák, jen voda nebo chemický ledový čaj, nějaká místní kola, suchary s medem nebo marmeládou. Občas tam přihodili pekáč s bramborama a nakrájeným salámem. Ale nebylo to čím nabrat, takže do toho všichni hrabali rukama. A když si představím, co jsem viděl průběžně podle trati, jak lidi zvrací, močí a ulevují si, nedělám si iluzi o hygieně jejich rukou. Tohle bylo těžce nevychytané. Oceňoval jsem servis jaký měli v týmu italové nebo třeba američani. Ti měli na své občerstvovačce i kávovar, podávali běžcům caffé latté, polívčičky…mockrát jsem měl chuť se u nich zastavit a zobnout si. Voněla jim tak polívčička. Asi měli dobrý mejdan.

Jdeme na to. Zatím je to sranda.

1-4 hodina závodu:

Těžká pohoda. Všude okolo legrace, štěbetání, nadšení. Do hlavy se mi vrývá jeden z italských běžců v open závodě, který tam má neskutečné množství podporovatelů, zázemí jak mistr světa. Jmenuje se Bisco, neustále na něj řvou: Biscooooo, Biscoooo. Běhá rychleji než já. Směje se na celý svět a je místním hrdinou. Na čele se usídluje japonec Hara, ten, který loni uběhl 285km a zařadil se tak v historii za Kourose na druhé místo. V pravidelném intervalu mě předbíhá, v závěsu za ním je nalepený vysoký rus a ital. Dotahuje je švéd. Mezičas na maratonu je 3:21,  na 50km 4:04. 

Zatím vše OK.

5-8 hodina závodu:

Opalujeme se. Nohy začínají poprvé hlásit, že už běží dlouho. Nedá se nic dělat, ještě dlouho poběžíte. Japonec už všechny utrhnul a běží vstříc hranici 300km/24 hodin. V jeho kamenné tváři vidím pilota kamikaze jak se chystá na finální útok. Rus se drží kousek za ním. Na třetí místo se nacpal švéd. Na stadionu hraje hudba, občas pořadatelé hlásí průběžné pořadí a všude je pořád celkem pohoda. Bisco zpomalil a už se tolik na svoje fanoušky nesměje. Ani oni už tolik neřvou. 100km probíhám za 8:24hod. Proskenuju tělo, všechno v cajku. V tuhle chvíli mě hlásí někde okolo 9.místa. Sakra, snad jsem to nepřehnal a moc to nespadne.

9-12 hodina závodu:

Sluníčko zapadlo, stadion začíná svítit a my pořád kroužíme. Japonec v tempu nepolevuje. Je to nezdolný stroj. Uvažuju, jestli se mu podaří zdolat hranici 300km. Ostatní ze špice odpadli a začínám se jim přibližovat. U kadibudek pravidelně pozoruju zoufalce, co běží od jedné k další a hledají, ve které je papír. Evidentně už v žádné. Žaludek trochu stávkuje, Ota mi koupil malý kafíčko, kopu ho do sebe a pokračuju dál. Nezastavujeme, máme zpoždění.

13-16 hodina závodu:

Dobíhám Ivana Cudina. Chvíli cestou povídáme, prý mu to dnes nejde. To vidím, když jsme spolu. Nakonec popřeje štěstí a vzdaluju se. Potřebuju se trochu obléct, přichází noc a zima. Beru si nakonec všechno co mám k dispozici. Ptám se co ostatní. Prý už z chlapů běháme jen tři. Ještě Jarda a Martin. Je to pro mě trochu zklamání, vytryskává emoce, beru si oblečení do rukou a povídám že musím pryč, na trať. Neběhám nijak rychle, postupně propadávám v umístění po jednotkách dolů, občas ukařistím někoho i já. Navlíkám si korálek rusa, co běhal dlouho druhý, třetího švéda. Jiní jsou zase přede mě. Nikdo s nikým nebojuje. Teď každý bojuje jen ve své hlavě a se sebou samým. Metu 100 mil probíhám v čase 14:25hod.

V noci jsem se moc nesmál.

17-20.hodina závodu:

Nejtěžší období pro mou hlavu. Proč běžím? Co to je? Z těchhle úvah mě vytahuje zmatek na stadionu, kde vyhořela trafačka, stadionem se valí dým, všechno okolo smrdí a je na něm totální tma. Z dálky se blíží hasiči, na nějakou dobzu je o zábavu postaráno. Navíc se na trati zase objevuje japonec Hara, plouží se krajem cesty, obalený v igelitu. Předbíhám ho. Jeho výraz už nevypadá jako ostrej kamikaze, teď je to spíš, unavený vykulený stařík na cestě do pekla. Místní favorit Bisco je totálně mimo, sedí víc než chodí. Nikdo na něho už nekřičí, v jeho fanouškovském stanu zůstal jediný člověk.  Na čele se usadil napevno Florian Reus a nevypadá to, že by ho snad ještě někdo mohl ohrozit. Rus který běžel na začátku tak ostře teď chodí tempem jako můj soused po mozkové příhodě. Mám o něho strach. Všude okolo trati lidi co zvrací. Můj žaludek je ale celkem v pohodě.

Východ slunce. Den je zase hezčí.

21-24.hodina závodu:

Konec. Konec. Konec. Kde je ten konec? Ještě čtyři hodiny? Hlavou běží kalkulačka a výpočty, kolik bych tedy mohl být schopný odběhat. Výpočet se mění od překonání osobáku až někam k hranici 240km. Na metě 231km už vím, že nový osobák je doma. Začínám se zase rozbíhat. Mě už nikdo nepředbíhá. Teď předbíhám já. 238km. Otta na mě volá ať si vezmu vlajku. Odpovídám, že ještě ne. Vím, že v tomhle tempu dám ještě kolo. Letím. Tedy mám pocit že letím. Tempo je někde na 4:30/km ale pro mě je to sprint. Dorážím znovu na stadion, do limitu zbývá asi 5 minut. Volám na Otu kde je vlajka. Jo hochu, ta už šla do světa s Martinem. To je fuk, jsem tak rozjetý, že vím, že ho doženu. Probíhám stadionem, který už celý vře na velkém finále. Všichni tleskají všem, všichni se zase smějí na všechny. Po kilometru dobíhám Martina obaleného vlajkou, řvu češi jedééém, on řve taky a chytá mě do vlajky. Vysmeknu se že ještě musím běžet dál. Po asi dvou minutách je všechno u konce. Výstřel, klesám k zemi. Pokládám kužel pro vyznačení místa doběhu. Zastavuju Garminy na vzdálenosti 241,3 km. Povedlo se. Maximálně. Už se nikam nemusí běžet. Souboj proti času skončil. Podařilo se mi navlíknout hodně korálků, mě si jich navlíklo jen 24. Ale už teď vím, že příště to musí být zase o kousek lepší. V Kataru na Mistrovství světa na 100km jsem skončil 25., teď na 24 hodin taky 25. Snad mi to není souzeno navždy.

Neděle:

Jedem na hotel. U autobusu zvrací holanďan. Na hotelu spíme až do večera. Jen mezitím malá pauza na dvě piva. Před večeří na chodbě další zvracející holanďan. Co ty kluci hulili? To snad není možný. U večeře všechno objektivně hodnotíme a plánujeme, kde se zase společně potkáme. Z výsledků zjišťuju, že mi nezměřili poslední kolo s položeným kuželem. Sakra, ve výsledcích tak mám zatím 239.650m. Ale už je to v řešení, měřiči záznam dohledali a doufám, že všechno opraví podle skutečnosti. Ta psychologická hranice 240km by mě totiž moc mrzela. Podle tabulek zjišťuju, že jsem se zařadil na 9.místo v české historii. To není na druhý závod na téhle trati špatný. 

Ponaučení:

Tempo bylo zvolené dobře. Začátek na 4:50/km byl optimální. Je ale potřeba trénovat hodně v únavě, běhat víc dlouhých běhů. Dlouhým myslím  60km a víc. Je potřeba připravit si líp hlavu a nepouštět do ní žádné myšlenky že něco bolí. Je potřeba zodpovědněji doplňovat energii, v tom byla pořád velká rezerva. Byla to moje druhá 24-hodinovka a já se už teď těším na další. Udělám zase maximum pro to, abych svou kárku posunul o kousek dál. A už vím kdy.

Použitá výbava:

Bota New Balance Boracay

Kompresní návleky Compressport

Výživa Enervit

Záznam závodu Garmin Fenix 3

garmin connect

Fotografie od teamového šéfa Otty Seitla zde: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/2015-04-15_Turin_24_hod._MS#