24 hodin v Turíně.

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. 241,2km. 25.místo. Osobák.

Na nástupu, s Martinem.

Zlatá myšlenka z tohoto závodu: Žádný závod se nerozhoduje když se běží dobře, rozhoduje se v době, kdy všechno bolí a je krize.

První velký milník tohoto roku je za mnou. Příprava, která zabrala celou zimu se nakonec smrsknula do pouhých 24 hodin. Teď a tady. Vyběhnout, běžet, čekat na únavu, běžet, běžet, neusnout, běžet, spočítat kolik ještě zbývá, běžet, běžet, konec. Takhle nějak těch 24 hodin proběhlo ve zkratce. Ve skutečnosti to ale byl velmi dlouhý den a noc. Musím přiznat, že na začátku si člověk užívá, od 18 hodiny jsem ale počítal kolik že to ještě zbývá a pro sebe si to komentoval asi takhle: tak ještě zamr…6 hodin…. Tak ještě zasr….4 hodiny…. ale ke konci to už bylo: už jenom 55 minut, jeď!!!

Příprava:

Vše téměř podle plánu, snad jen problém na pravém chodidle naznačoval, že by mohli nastat komplikace. Toje prostě tak, když se neposlouchá vlastní tělo, bolest se přeběhává a tím stále zůstává. (ale při závodě jsem zjistil, že se to fakt dá přeběhat, od sté míle mě to už nebolelo a nebolí doteď) Ve finálním týdnu před závodem jsem se i vyhnul svému obvyklému nachlazení, doma jsem dostal čepici na spaní, takže jsem nenastydnul ani v noci. Fajn.

Cesta:

Z původního plánu jet autem jsme ustoupili, koupili letenky a ve čtvrtek vyrazili letadlem do Milána a pak vlakem 150km do Turína. Vše na minuty přesně, v pohodě, ve fajn atmosféře. Na nádraží v Turíně nás už čekal mikrobus a zavezl nás do hotelu. Původně sice mělo být ubytování v Turíně, nakonec nás ale šoupli asi 50km od města, takže trochu komplikace. Ale nic, co by nás položilo. Hotel byl pěkný, čistý, v krásném prostředí křížení dvou dálnic.

Na místě:

Hned po příjezdu jsem se vydal prozkoumat okolí běháním. Kus po dálnici, pak uhnout mezi parníky, doběhnout do vesnice plné štěkajících psů. Otočka a zpátky. Zítra si s sebou vezmu Jardu, to se mu bude líbit. Až budem před těmi psy zdrhat, dáme aspoň úseky. 

Doplnění energie.

Večeře byla fajn, těstoviny, plátek masa, pečené brambory, salát. Navrch koláč. Fajn. Akorát nám neřekli, že to mají schované i na páteční oběd, i na páteční večeři, i na celou neděli…prostě v tom hotelu nic jiného nevařili. Ale opět nic, co by nás položilo. Jarda se na pokoji pravidelně ještě futroval sušenkama a vším ostatním. Nechápu, kam to všechno dával.

Předstartovní diskuze s Mirkem.

Závod:

Připravil jsem si svoje odzkoušené občerstvení, namíchal 4 litry Enervitu G sport, nachystal gely a tablety Enervitene. Nakonec jsem toho snědl i docela dost bez problémů se žaludkem. Občerstvovací stanice, kterou pořadatelé připravili byla totiž zoufalá. Žádný ionťák, jen voda nebo chemický ledový čaj, nějaká místní kola, suchary s medem nebo marmeládou. Občas tam přihodili pekáč s bramborama a nakrájeným salámem. Ale nebylo to čím nabrat, takže do toho všichni hrabali rukama. A když si představím, co jsem viděl průběžně podle trati, jak lidi zvrací, močí a ulevují si, nedělám si iluzi o hygieně jejich rukou. Tohle bylo těžce nevychytané. Oceňoval jsem servis jaký měli v týmu italové nebo třeba američani. Ti měli na své občerstvovačce i kávovar, podávali běžcům caffé latté, polívčičky…mockrát jsem měl chuť se u nich zastavit a zobnout si. Voněla jim tak polívčička. Asi měli dobrý mejdan.

Jdeme na to. Zatím je to sranda.

1-4 hodina závodu:

Těžká pohoda. Všude okolo legrace, štěbetání, nadšení. Do hlavy se mi vrývá jeden z italských běžců v open závodě, který tam má neskutečné množství podporovatelů, zázemí jak mistr světa. Jmenuje se Bisco, neustále na něj řvou: Biscooooo, Biscoooo. Běhá rychleji než já. Směje se na celý svět a je místním hrdinou. Na čele se usídluje japonec Hara, ten, který loni uběhl 285km a zařadil se tak v historii za Kourose na druhé místo. V pravidelném intervalu mě předbíhá, v závěsu za ním je nalepený vysoký rus a ital. Dotahuje je švéd. Mezičas na maratonu je 3:21,  na 50km 4:04. 

Zatím vše OK.

5-8 hodina závodu:

Opalujeme se. Nohy začínají poprvé hlásit, že už běží dlouho. Nedá se nic dělat, ještě dlouho poběžíte. Japonec už všechny utrhnul a běží vstříc hranici 300km/24 hodin. V jeho kamenné tváři vidím pilota kamikaze jak se chystá na finální útok. Rus se drží kousek za ním. Na třetí místo se nacpal švéd. Na stadionu hraje hudba, občas pořadatelé hlásí průběžné pořadí a všude je pořád celkem pohoda. Bisco zpomalil a už se tolik na svoje fanoušky nesměje. Ani oni už tolik neřvou. 100km probíhám za 8:24hod. Proskenuju tělo, všechno v cajku. V tuhle chvíli mě hlásí někde okolo 9.místa. Sakra, snad jsem to nepřehnal a moc to nespadne.

9-12 hodina závodu:

Sluníčko zapadlo, stadion začíná svítit a my pořád kroužíme. Japonec v tempu nepolevuje. Je to nezdolný stroj. Uvažuju, jestli se mu podaří zdolat hranici 300km. Ostatní ze špice odpadli a začínám se jim přibližovat. U kadibudek pravidelně pozoruju zoufalce, co běží od jedné k další a hledají, ve které je papír. Evidentně už v žádné. Žaludek trochu stávkuje, Ota mi koupil malý kafíčko, kopu ho do sebe a pokračuju dál. Nezastavujeme, máme zpoždění.

13-16 hodina závodu:

Dobíhám Ivana Cudina. Chvíli cestou povídáme, prý mu to dnes nejde. To vidím, když jsme spolu. Nakonec popřeje štěstí a vzdaluju se. Potřebuju se trochu obléct, přichází noc a zima. Beru si nakonec všechno co mám k dispozici. Ptám se co ostatní. Prý už z chlapů běháme jen tři. Ještě Jarda a Martin. Je to pro mě trochu zklamání, vytryskává emoce, beru si oblečení do rukou a povídám že musím pryč, na trať. Neběhám nijak rychle, postupně propadávám v umístění po jednotkách dolů, občas ukařistím někoho i já. Navlíkám si korálek rusa, co běhal dlouho druhý, třetího švéda. Jiní jsou zase přede mě. Nikdo s nikým nebojuje. Teď každý bojuje jen ve své hlavě a se sebou samým. Metu 100 mil probíhám v čase 14:25hod.

V noci jsem se moc nesmál.

17-20.hodina závodu:

Nejtěžší období pro mou hlavu. Proč běžím? Co to je? Z těchhle úvah mě vytahuje zmatek na stadionu, kde vyhořela trafačka, stadionem se valí dým, všechno okolo smrdí a je na něm totální tma. Z dálky se blíží hasiči, na nějakou dobzu je o zábavu postaráno. Navíc se na trati zase objevuje japonec Hara, plouží se krajem cesty, obalený v igelitu. Předbíhám ho. Jeho výraz už nevypadá jako ostrej kamikaze, teď je to spíš, unavený vykulený stařík na cestě do pekla. Místní favorit Bisco je totálně mimo, sedí víc než chodí. Nikdo na něho už nekřičí, v jeho fanouškovském stanu zůstal jediný člověk.  Na čele se usadil napevno Florian Reus a nevypadá to, že by ho snad ještě někdo mohl ohrozit. Rus který běžel na začátku tak ostře teď chodí tempem jako můj soused po mozkové příhodě. Mám o něho strach. Všude okolo trati lidi co zvrací. Můj žaludek je ale celkem v pohodě.

Východ slunce. Den je zase hezčí.

21-24.hodina závodu:

Konec. Konec. Konec. Kde je ten konec? Ještě čtyři hodiny? Hlavou běží kalkulačka a výpočty, kolik bych tedy mohl být schopný odběhat. Výpočet se mění od překonání osobáku až někam k hranici 240km. Na metě 231km už vím, že nový osobák je doma. Začínám se zase rozbíhat. Mě už nikdo nepředbíhá. Teď předbíhám já. 238km. Otta na mě volá ať si vezmu vlajku. Odpovídám, že ještě ne. Vím, že v tomhle tempu dám ještě kolo. Letím. Tedy mám pocit že letím. Tempo je někde na 4:30/km ale pro mě je to sprint. Dorážím znovu na stadion, do limitu zbývá asi 5 minut. Volám na Otu kde je vlajka. Jo hochu, ta už šla do světa s Martinem. To je fuk, jsem tak rozjetý, že vím, že ho doženu. Probíhám stadionem, který už celý vře na velkém finále. Všichni tleskají všem, všichni se zase smějí na všechny. Po kilometru dobíhám Martina obaleného vlajkou, řvu češi jedééém, on řve taky a chytá mě do vlajky. Vysmeknu se že ještě musím běžet dál. Po asi dvou minutách je všechno u konce. Výstřel, klesám k zemi. Pokládám kužel pro vyznačení místa doběhu. Zastavuju Garminy na vzdálenosti 241,3 km. Povedlo se. Maximálně. Už se nikam nemusí běžet. Souboj proti času skončil. Podařilo se mi navlíknout hodně korálků, mě si jich navlíklo jen 24. Ale už teď vím, že příště to musí být zase o kousek lepší. V Kataru na Mistrovství světa na 100km jsem skončil 25., teď na 24 hodin taky 25. Snad mi to není souzeno navždy.

Neděle:

Jedem na hotel. U autobusu zvrací holanďan. Na hotelu spíme až do večera. Jen mezitím malá pauza na dvě piva. Před večeří na chodbě další zvracející holanďan. Co ty kluci hulili? To snad není možný. U večeře všechno objektivně hodnotíme a plánujeme, kde se zase společně potkáme. Z výsledků zjišťuju, že mi nezměřili poslední kolo s položeným kuželem. Sakra, ve výsledcích tak mám zatím 239.650m. Ale už je to v řešení, měřiči záznam dohledali a doufám, že všechno opraví podle skutečnosti. Ta psychologická hranice 240km by mě totiž moc mrzela. Podle tabulek zjišťuju, že jsem se zařadil na 9.místo v české historii. To není na druhý závod na téhle trati špatný. 

Ponaučení:

Tempo bylo zvolené dobře. Začátek na 4:50/km byl optimální. Je ale potřeba trénovat hodně v únavě, běhat víc dlouhých běhů. Dlouhým myslím  60km a víc. Je potřeba připravit si líp hlavu a nepouštět do ní žádné myšlenky že něco bolí. Je potřeba zodpovědněji doplňovat energii, v tom byla pořád velká rezerva. Byla to moje druhá 24-hodinovka a já se už teď těším na další. Udělám zase maximum pro to, abych svou kárku posunul o kousek dál. A už vím kdy.

Použitá výbava:

Bota New Balance Boracay

Kompresní návleky Compressport

Výživa Enervit

Záznam závodu Garmin Fenix 3

garmin connect

Fotografie od teamového šéfa Otty Seitla zde: http://mkseitl.rajce.idnes.cz/2015-04-15_Turin_24_hod._MS#

Deset dní do startu. Turín už klepe na dveře.

Mistrovství světa v běhu na 24 hodin, 2015. Itálie. TURÍN. Těch pět písmen mi způsobuje mrazení v zádech, mravenčení v nohách a zrychlený tep. Čtyři měsíce přípravy, kterou chci v sobotu proměnit ve vzdálenost, kterou jsem ještě nepokořil. Není se na co vymlouvat, za ty čtyři měsíce jsem neběhal pouze šest dní. Za těch 120 dní jsem odtrénoval přes 3000km, běháním strávil 233 hodin. Denní průměr tedy přes 25 kiláků. Vstával jsem v pět ráno abych stihl trénovat, všichni se mnou měli trpělivost když jediné co mě zajímalo bylo jít zase brzy spát, doplnit energii a stranit se všem nemocem. Odběhl v Budějovicích garážový maraton se sedmisty zatáčkami za 2:34 hod, tedy na hranici osobáku. Na Plzeňské padesátce to taky nedopadlo špatně a čas 3:08 hod mi dával naději, že příprava běží tak jak má. Snad drobnou vadou na kráse je neustálý problém na spojení klenby s patou na pravé noze, někdy bolí víc, někdy míň, někdy o tom ani nevím, někdy pajdám. Pořád ale věřím tomu, že teď během těch posledních dní si nožka odpočine a příští sobotu odvede pořádný kus práce. 

Okruh v Turíně má přesný dva kilometry, počasí by snad taky mohlo vyjít rozumně. Soupeřů bude hodně. Největším favoritem je asi japonec Hara, který dokázal v prosinci na Tajwanu zaběhnout za 24 hodin 285km a zařadil se tak v historických tabulkách hned za legendárního Kourose. Dalším velkým adeptem na medaili je určitě i Ivan Cudin, chlapík z Itálie, který má velké zkušenosti, několik světových medailí, pár výher na Spartathlonu a hlavně pěkný osobák 266 km. V historických světových tabulkách mu tak patří 24 místo. A ono jich dorazí ještě o hodně víc. Myslím, že to bude fakt přehlídka toho nejlepšího, co se dá na trati 24 hodin na světě vidět. 

Plán je jasný: začít rozumně a běžet, běžet, běžet...nestarat se o to co se děje okolo, protože oni se budou dít věci. Ti co na začátku vypálí budou postupně hořet až shoří a ti co začnou pomalu se postupně budou šplhat po zádech ostatnich a navlíkat je jako korálky. A ten, který dokáže navléknout všechny, ten oslaví svůj velký den. Snad se mi podaří taky pár korálků navléknout, snad se nám jako českému teamu podaří zabojovat a ukázat světu že běháme rádi, rychle a vydržíme dlouho. 

Desetkrát se vyspíme a pak se uvidí.

Garmin Vivoactive - elegance na druhou

Garmin Vívoactive

Update: pokud chcete číst mojí recenzi po 3 měsících denního používání, pokračujte sem: RUNGO recenze. 

Nakoupit za fajn cenu pak můžete třeba tady: GARMIN VIVOACTIVE nebo mi napište runner.cz(@)me.com

Garmin Vívoactive. Horká novinka pro začátek ledna. Tuhle hračku Garmin představil dnes na veletrhu CES v Las Vegas. Pomyslně tím dokončil poslední stupínek ve svém portfoliu mezi jednoduchým trackerem Vívofit, propracovanějším Vívosmartem a regulerními sporttestery. Jasně, už dříve se začali prodávat FR 15, který uměli kromě základních funkcí sporttestru s GPS měřit i denní kroky ale to bylo tak všechno. Vívoactive toho umí daleko víc a navíc zabalený v elegantním kabátku. No řekněte sami, není to pěkný kousek?

Takže, na co všechno se můžeme těšit?

• GPS/Glonass přijímač
• navigační funkce pro návrat do místa startu
• režim využití pro běh, kolo, plavání, chůzi, golf
• celodenní monitor denní aktivity - kroky, kalorie, spánek
• notifikace z telefonu - SMS, maily, počasí, kalendář, ovládání hudby, kamery VIRB
• výdrž baterie až 10 hodin na GPS, 3 týdny v režimu hodinky/monitor denních aktivit
• černé nebo bílé provedení

Porovnání počtu kroků s Vivosmart

První, co mě na nich dostalo byl vzhled. Prostě něco úplně jiného než jsem byl u Garminu zvyklý. Tohle není echt sportovní věcička, tyhle hodinky si můžeš vzít klidně do worku, na koncert filharmonie nebo do divadla a nebudeš jako marťan s digitálkama a kalkulačkou na ruce. Jsou úžasně lehoučké a tenké. Gumový pásek je hodně pružný a měkký, nesrovnatelný s žádným jiným od Garminu. Chce to vyzkoušet. 

Otestoval jsem je při několika aktivitách, vždy v porovnání s jiným sporttestrem, nejčastěji s 920xt. Oba záznamy se téměř neliší, na trase 42,2km byl rozdíl mezi oběma cca 100m a záznamu nadmořské výšky pouhých 7m. Vívoactive umí pracovat s měřičem tepu a do Connectu tak promítne i záznam tepové frekvence. Umí taky měřit kadenci, v Connectu se ale průběžný záznam kadence neukáže. Pouze údaj o průměrné kadenci a maximální kadenci. Asi je to způsobeno tím, že neumí pracovat s daty HR-run nebo to možná v testovací verzi je vypnuté. To uvidíme. Taky zatím nezobrazuje další doplňkové funkce sporttestrů Garmin - tedy dobu regenerace, statistiky, historii aktivit, rekordy. Je potřeba ale vzít v úvahu to, že můj Vívoactive byl celý prosinec v testovací verzi firmwaru a hromada funkcí nebyla dotažena nebo vůbec nebyly k dispozici. Uvidíme, co všechno finální produkt přinese. Jakmile bude vše k dispozici, proklepnu ho trochu víc.

Tady je záznam běhu s Vívoactive:
http://connect.garmin.com/modern/activity/658611856
A tady ten samý trénink zaznamenaný FR 920xt:
http://connect.garmin.com/modern/activity/658469860
Jak je vidět, měření je dost přesné, ten malý rozdíl je způsobený tím, že jsem 4x zastavil na WC a 920xt jsem pauzoval ale Vívoactive běžel pořád.

Od dubna 2014 jsem používal Vívofit. V říjnu jsem přešel na Vívosmart, lehce jsem oželel výdrž baterie vívofitu (bez nabití 1 rok) a klidně Vívosmart jednou za týden nabiju. Za ten podsvícený displej, budíček a notifikace to stojí. Mimochodem notifikace stále považuju za super funkci, zvonění na mobilu mám trvale vypnuté a nijak mi nechybí. Pořád je ale potřeba na trénink brát další hodinky na ruku. Jasně, vím, že 920xt má taky všechny tyhle funkce jako Vívoactive, tedy všechny sportovní funkce a denní tracker včetně notifikací. Jenže: kdo by nosil jako denní hodinky 920xt ?? Zkoušel jsem to den ale tohle fakt ne.  Vívoactive bude ideálním spojencem. Výdrž na jedno nabití tři týdny? Super, ne? Na celodenní používání, na všechny běžné tréninky. Tedy pokud bude mít ve finále to všechno, co od něj očekávám a co bylo slíbeno. A pokud budu potřebovat  něco navíc, mám v šuplíku FR 920xt a ty mi tohle dají s pěknou přidanou hodnotou. 

Při používání jako denní tracker jsem objevil jednu rozdílnost oproti Vívofitu a Vívosmartu. Vívoactive měří kroky o dost přísněji, takže třeba při čištění zubů už nenapočítá 600 kroků. Při běhání ale počítají oba téměř stejně, jak je vidět na fotce o kousek výš. 

Vívoactive, FR 620, FR 920XT

Odshora: Vívoactive, FR 620, FR 920XT

Co se mi líbilo:

• super vzhled ( jasně, je to subjektivní )
• čitelný displej i při běhu, kdy ti slzí oči a vidíš fakt blbě
• výdrž baterie 3 týdny jako hodinky-tracker 24/7 nebo skoro 10 hodin na GPS (odzkoušeno) 
• váha+pohodlí při používání
• notifikace z telefonu, včetně přehledu kalendáře a počasí
• možnost navigace Back to start

Displej je pěkně čitelný. Testovací FW neukazuje desítky metrů, jen stovky.

Navigace Back to start. Prototyp místo jednotek ukazuje čtverečky.

Co mi vadilo:

• slabý vibrační motůrek - například při automatickém kole 1km často není ani poznat že na ruce něco bzučí
• absence pípání - identický problém viz. bod výše
• při nastavení možnosti vlastních mezičasů se mezičas mačká na dotykovém displeji - a ten je dost citlivý

Co jsem v testovacím režimu zatím nemohl odzkoušet:

• nastavení intervalového tréninku
• přehled historie aktivity
• ConnectIQ
• všechny možnosti propojení s mobilní aplikací na iPhonu

Připojení přes magnetickou kolébku.

Elegantní balení. Můj prototyp má označení Venu.

Obchodní balení.

Se lvíčkem na prsou - MS 100km, Doha Qatar

Slavnostní nástup.

Tenhle šampionát byl hodně odkládaný. Nejdřív měl být loni v Jižní Korei, pak v Jižní africe, pak v Lotyšsku aby nakonec nebyl nikde. Jak je vidět, v Qataru ale o peníze není nouze a tak mezinárodní ultramaratonská asociace letošní šampionát na 100km a i World trophy 50km přidělila právě sem. A přesto, že se všichni báli, jak si v tom podnebím poradí, myslím, že nakonec vše dopadlo na výtečnou a všichni byli spokojení.  

Příprava:

Hlavní podzimní příprava jednoznačně směřovala k MČR v Plzni, tenhle závod měl být takový podzimní bonus navíc. Přesto jsem se na něj snažil připravit po Plzni maximálně zodpovědně. Povedli se mi ještě nějaké slušné tréninky i kilometráž, bohužel v posledním týdnu před odletem jsem začal po těle zjišťovat, že na mě něco leze. Jak už to ale u mě bývá, dokud to šlo, tak jsem nechtěl vynechat ani jeden trénink, takže ještě s tímhle drobným zdravotním problémem jsem odběhal všechny zásadní tréninky toho týdne-dva tempáče 17 a 21km po 3:40 a jednu 30km po 4:00/km. O víkendu už to začalo být fakt naprd, takže jsem dokonce i volný den zařadil, abych v pondělí ve svojí nedočkavosti zjistil, že jsem schopný odběhnout 10km v tempu 4:15 a při tepech dosahujících 170. Prostě fakt krize. A to je za 5 dní závod. No nic, teď už nic nevymyslím, takže jsem prostě čekal co bude. 

Cesta:

I když bydlím k letišti skoro nejblíž ze všech, díky pražské zácpě jsem dorazil později než bylo dohodnuto. Ale pohoda, brňáci zůstali taky někde viset, takže nic se neděje. Doma jsem si pro jistotu na nohy nandal rovnou závodní kecky. Při mým štěstí mi kluci z letadla ztratí bágl a poběžím naboso jako Bikila. Cesta byla v pohodě. Snad jediná drobnost: když jsem si objednával letenku, vyskočilo na mě okýnnko, jaký jídlo preferuju. A já vůl tam jen tak z legrace napsal že vegetariánský. No a celou cestu mě  v letadle zásobovali samou rýží a spečenou zeleninou, okolo všichni jedli kuřátka a řízečky. To jsem fakt nevychytal. Z Istanbulu jsme do Doha letěli ve stejném letadle s teamy Ruska a Itálie. Poprvé jsem naživo viděl Giorgia Calcaterru, pro mě velký vzor. Tajně jsem doufal, že bude mít místenku vedle mě a já si tak s ním cestou pokecám. Tedy asi bychom si stejně moc nepokecali protože jak jsem později zjistil tak Giorgio ummí jenom italsky. No, nakonec vedle mě seděl jiný ital, Daniele Paladino. A za  námi fakt hustej týpek. Tenhle týpek se cestou pěkně zrubal, takže poslední hodinu letu tam různě vykřikoval, padal na vedle sedící, kopal ze spánku do stolečku se zbytky jídla a jako bonus občas Paladinovi praštil do hlavy. Nenudili jsme se.

Doha:

Mým parťákem na celý pobyt se stal Jarda Bohdal. Jarda je moc fajn kluk, bydleli jsme spolu už loni ve Francii, takže pohoda. Pokoj na hotelu byl při našem příjezdu krásně uklizený, trochu nám to trvalo, než jsme ho zabydleli ale po jednom dni už to tam bylo fakt jak v chlívě, skříň jsme nepoužívali, na zemi bylo místa dost. Navíc jsme měli na patře i nějaký katarský fotbalisty, který tam měli na chodbě pořád nějaký jídlo, takže jsme si dopřávali ještě takové malé bonusy navíc. Jídlo v hotelu luxusní, Jarda dokázal sníst k snídani, obědu i večeři pokaždé asi pět talířů plných čerstvého lososa, těstovin a dalších jídel nezbytných pro ultramaratonce. 

Zábava s Jardou.

Protože jsme si půjčili auto, měli jsme možnost prohlídnout si pořádně město i okolí, všechny zásadní stavby i velbloudí závodiště, včetně účasti na velbloudím dostihu. Qatar je země, kde peníze pro někoho nehrají žádnou roli a pro někoho tu životní. Tak už to ale asi v těchhle končinách bývá. 

Areál ve kterém jsme bydleli a kde se i závodilo, Aspire park je údajně největším sportovním komplexem na světě. Možná bych tomu i věřil, je to fakt velký, tohle nemáme ani u nás v Počernicích. A to toho tady máme hodně. Park byl každý den plný lidí, běhali, hráli fotbal nebo se jen tak váleli po trávě. Skoro mi to připadalo, že v Doha sportuje snad každý. 

Závod:

V pátek jsem se probudil a bylo mi jasný, že jsem zdravý. Celá nemoc odešla pryč, nakolik mi ale ovlivnila konečný výsledek, to se už nedozvím. Počasí při závodě nebylo špatný, občerstvovaček bylo až až, dokonce pořadatelé postavili i klimatizovanou uličku. Prostě asi 20m řada klimatizací co fučeli proti sobě. Tohle může vymyslet jen katařan. Energetická náročnost 100%, chlazení pro běžce 10%, možná ani to ne. Jen to tam smrdělo a hučelo.  Okruh na kterým se běhalo měřil 5km, měl 3 otočky o 180 stupňů a kus po dlažbě. Hlavně ta dlažba byla super, přímo před ní byla občerstvovačka, takže každý na té dlažbě na sebe nalil vodu a hezky nám to klouzalo. Tempo jsem si zvolil standardní, 3:55-4:00/km. Udržel jsem ho víceméně asi do 45km, kdy přišla první krize, někde zhruba okolo 50km jsem ale dostihl Giorgia Calcaterru a to mě samozřejmě trochu nakoplo. O kousek dál jsem doběhl Dana a měl tak náskok 5km. Bylo vidět, že tohle není jeho den. Těch pár slov co jsme si vyměnili říkalo vše. Po dalších 20km už mi Ota hlásil, že Dan to zabalil. Moje druhá polovina byla o dost slabší, jediný kdo mě hnal před sebou byl Michael Wardian, američan, který umí běhat dost svižně a má osobáček okolo 6:45hod. V jednom úseku trati jsme se pěkně míjeli a člověk tak viděl cca kilometr před sebe a kilometr za sebe. V konci se začal dotahovat nejen Wardian ale dokonce mě na 96km předběhl i Michael Sommer, další stovkař pod 7:00. Jeho styl byl dost elegantní, což jsem hodlal trochu prostudovat. Pověsil jsem se za něj a chvíli visel. Pak jsem si ale konečně uvědomil, že do cíle je to už vlastně jen necelý 4 kilometry. Ty jo, takový kousek. Tak jsem to kopnul jak blázen, Sommer jen civěl. Na 97 km jsem u otočky viděl svýho kámoše z letadla, jak si to sviští asi 800m přede mnou do cíle. Ale jak jsem byl rozhicovaný z toho Sommera, tak jsem letěl. Prostě letěl jako šíp. Můj styl musel být jistě prudce elegantní a krásný, běžel jsem v tempu pod 4:00/km a fanaticky předbíhal. 300m před cílem jsem dohnal i itala, ten jen prohodil cosi jako good pace a rezignoval. Cíl za 7:18:07. Židle, voda, konec. Hodně vody, hlava se motala, nohy nechtěli jít. Doběhl Michael Wardian, podává mi ruku, klaní se. Kurňa, to mi měl někdo vyfotit. Bohužel nikdo, takže si to s ním budu muset ještě zopakovat. Někdy. Převlíknout se, dojít si na jídlo, pořádně se napít. Výsledky hlásí celkové 25.místo. A za mnou dost známých jmen. Dobrý. Na občerstvovačce jsem pak zůstal s Otou a společně čekáme na Jardu, dobíhá něco přes 9 hodin, zklamaný. Snažím se mu zlepšit náladu ale sám vím,jaký to je, když závod neskončí podle očekávání. Ota mi hlásí, že jsem asi na bedně v kategorii. Výsledky ale nikde. Jdeme na hotel, na pokoji s Jardou diskutujeme, spíme tak hodinu. 

Závěrečná párty:

Odpoledne se dozvídám tajným kanálem přímo od rákosníčkova rybníku, že mám zlatou! No ty brďo, to tedy čumím. Plná hala běžců a fakt stupně vítězů a moje triko Czech republic s logem SK Babice na bedně nejvyšší. Protože na vyhlášení jsem z naší výpravy dorazil jen já a Jarda, poprosil jsem nebližšího běžce co seděl vedle nás a furt něco ťukal do mobilu aby mi udělal pár fotek. Tak mám aspoň pár obrázků na památku. Na závěrečným rautíku jsme si s Jardou zase nandali pět talířů lososa a pak vyrazili do města.

S Jardou na drinku.

Cesta domů:

Od pátečního rána, do nedělního večera jsem naspal 4 hodiny a naběhal 106km. Stálo to ale zato. Byl to báječný týden. Ještě, že mám nohy, který dokážou uběhnout 100km a hlavu, která je dokáže ukočírovat. Ještě, že jsem dostal tuhle šanci u toho být. 

Doma mě čekal malý dortík a krásný transparent. Připadal jsem si jak po návratu z olympiády. 

Nejlepší pochvala.

Závěr:

Sedm hodin opět nepadlo. Podle zajímavý tabulky, která se mi dostala do rukou, ve světové historii běželo pod 7:00 celkem 408 lidí. Škoda, mohl jsem být 409. Ale vlastně tu šanci pořád mám. Takže paráda a jdu spřádat plány na rok 2015. 

Použitá bota: New Balance 980

Jídlo,pití: Enervit G sport, Enervitene gel, GT tabs

Použité nohy: vlastní
Záznam závodu:http://www.strava.com/activities/221759163

Medaile je doma:)

Garmin Forerunner 920 xt, první test.

Moje dvě nové hračky

UPDATE: díky spolupráci s GARMINem Vám můžu nabídnout lepší cenu při nákupu produktů téhle značky. Pokud tedy uvažujete o nějakém novém strojku na běhání, zeptejte se: runner.cz(@)me.com

Díky zastoupení Garminu v České republice jsem měl možnost vyzkoušet na pár dní jejich poslední novinku s označením Garmin Forerunner 920XT. Na pořádné testování nebylo moc času ale přesto jsem je prohnal jak jen to šlo, každou z funkcí se snažil proklepnout. Od Garminu jsem zatím používal jen Forerunner 620, který pro mě byl pomyslnou modlou v oblasti sporttesteru pro běžce. Proto jsem byl trochu skeptický, co lepšího se dá jako ještě vymyslet a nacpat do tý krabičky na ruce. Když jsem je v září viděl poprvé, vůbec se mi nelíbily. Velká krabice, která nepůsobila ani trochu sympaticky. Ostatně, v té době jsem byl čerstvě zamilovaný do kulaťoučkých šestsetdvacítek a všechno typu 310 nebo 910xt mi připadalo hnusný. Jo, viděl jsem že to má i funkce jako vívofit nebo vívosmart (náramek co měří kroky, spánek atd.) ale vzhledem k tomu, že vívofit jsem v té době měl a maximálně mi vyhovoval velikostí a funkcemi,nedovedl jsem si představit, že bych tyhle hodinky třeba nosil celý den a nahradil s nimi vívofit. 

Když ale možnost zkoušky přišla, tak proč jí nevyužít, že? 

První, co mě dostalo, je kvalita displeje. Ten je prostě úžasný. Perfektně čitelný, jemný. Prostě to vypadá, jako by byl namalovaný, nejvíc mi připomíná namalované displeje u nefunkčních maket hodinek, ostrost prostě jako fotka. Jedním slovem PARÁDA. Na ovládání tlačítky jsem si zvykl hned v prvním zkušebním běhu, je to o zvyku.

Řemínek je rozhodně příjemnější než u FR 620, se Suunto Ambit to ani nesrovnávám, ty na ruce drží tragicky. 

Rychlost načítání satelitů? Testoval jsem současně s FR620. 920xt chytli signál po 10 sekundách už v chodbě, u FR620 jsem čekal ještě minutu na silnici. Přesnost záznamu ale následně byla plně srovnatelná, viz. záznam dole. Na 920xt jsem zapl i Glonass, jestli to bylo k něčemu jsem nepoznal.

Novou funkcí je Metronom. Pokud chceš trénovat optimální kadenci 180/minutu, prostě si to tam nastavíš a pak ti to každý krok pípne nebo zavibruje. Lze nastavit každý druhý/čtvrtý/šestý krok. Pro někoho to bude praktická pomůcka, já to vypl asi po 200m. Nedovedl jsem si představit že tímhle způsobem poběžím dvě hodiny. Hodinky disponují navigačním modem, je tedy možné na jednu obrazovku nastavit mapu a pak je vidět kudy jsi proběhl a pokud jsi v neznámém terénu/městě, tak kam je potřeba se vrátit. Další bezva funkcí, kterou u FR620 postrádám je Virtual Racer. Do hodinek lze nahrát libovolný trénink nebo závod ve formátu gpx a proti tomu následně běžet, tedy včetně všech změn na trase, kopců, kdy i soupeř běží pomalu atd. To samé jde udělat i přímo s libovolným tréninkem, který je aktuálně v hodinkách. Je tedy možné běžet sám proti svému výkonu třeba z předchozího dne. 

Bonusovými funkcemi navíc jsou funkce z chytrých náramků. FR 920xt měří celý den nachozené kroky, ušlou vzdálenost a spálené kalorie. Večer je lze přepnout do režimu sledování spánku a ráno můžeš vidět, kolikrát jsi se v noci vrtěl, jak dlouho spal, kolik času strávil v hlubokém spánku a kdy to za moc nestálo. Osobně mi pro tohle víc vyhovuje vivofit nebo teď zkoušený vivosmart ale pokud někomu nebudou tak velké hodinky v noci vadit, v pohodě je k tomu může používat. Ostatně, výdrž baterie, kterou Garmin udává, je taky o kus dál než jiné sporttestery. 4 měsíce při režimu hodinek a 24 hodin nonstop záznamu GPS. Kdo jiný tohle na trhu má? A v tomhle bych Garminovi věřil, u FR620 udává 10 hodin pro záznam GPS, mě teď v Plzni při záznamu 7 hodin na GPS po doběhu baterie hlásila ještě 33%, tedy do 10 hodin by určitě vydržely. 

A jako poslední třešnička na dortu: 920xt umí z telefonu přijímat notifikace, je tedy na hodinkách vidět kdo volá, přečíst sms nebo třeba notifikaci z libovolné aplikace v iphonu nebo telefonu s Androidem. Stejně jako na Vivosmartu. Je to hodně návyková funkce. Doporučuju vyzkoušet. 

Tohle (grafy níž) je záznam z jednoho běhu, zaznamenaný oběma sporttestery. Je na něm jasně vidět, že díky barometru dokáže 920xt daleko přesněji zaznamenat změny nadmořské výšky. Jasným důkazem toho je přeběh přes dálnici na cca 18 minutě, kdy FR620 údaj nadmořské výšky berou podle GPS a tedy vůbec most přes dálnici nezaznamenají, kdežto 920xt zapsaly převýšení 6m a také ho do profilu aktivity zaznamenaly. 

Záznam z FR620

FR 620

http://connect.garmin.com/modern/activity/622377345

Záznam z 920xt

920xt

http://connect.garmin.com/modern/activity/622386690

Co závěrem? Nový Forerunner 920xt je podle mě aktuálně bezkonkurenčně nejlepší sporttester na světě. Pokud máš zbytečných cca 14.000 Kč a o něčem novém pro běhání, ultra nebo třeba triatlon uvažuješ, není lepší volba. V prodeji by snad měl být na konci listopadu. A omlouvám se všem, co by chtěli otestovat funkce pro cyklisty nebo plavce, na kole nejezdím a plavání mi jde tak na prsa. Tohle bude muset vyzkoušet někdo jiný.

Doplněno 1.11.2014:

Mimochodem, super funkce, na kterou jsem zapoměl jsou vibrace. Ne vždy je slyšet na mezičase pípnutí ale zavibrování cítíš vždy. Nezřídka se mi stalo, že jsem třeba nechtěně u suunta zmáčkl pauzu a vlastně o ní vůbec nevíš, ty hodinky prostě nic neudělají. Pípnou až když zase spustíš záznam. Garmin vibruje při zastavení i spuštění. Drobnost která potěší.

Za tu dobu, co používám vivofit a teď fr620, tak na garmin connectu udělali kopu vylepšení. Ale hlavně se v něm dá docela inteligentně vyhledávat, porovnávat tréninky a i je plánovat. To u suunta nejde ani trochu. Suunto je prostě outdoor, Garmin je pro běžce. Rychlost načítání družic mi u 620 připadá stejná jako u ambitů, 920xt jeli téměř okamžitě. Mohla to být i náhoda ale bylo to tak.

MČR 100km Plzeň. Ven z laboratoře.

Poslední krok a už nikam nemusím.

Když něco chceš, tak za tím musíš jít. V případě že běháš, tak za tím musíš běžet. A tak jsem tedy běžel. Znovu jsem se přesvědčil, jak silná může být motivace a touha něco dosáhnout. Před šesti týdny jsem ve Winschotenu padnul na držku ale už druhý den ráno, ještě před odjezdem jsem měl na nohách kecky a běhal. V tu sobotu večer po nepovedené Winschotenské stovce jsem už přesně věděl co, jak a proč. Každý den z těch následujících 6-ti týdnů byl směřovaný k Plzeňské stovce. Trénink jsem zaměřil na snahu odběhat maximum kilometrů v závodním tempu stovky. A celkový průměr za tu dobu se pohyboval 4:33/km, takže ani v těch ostatních kilometrech jsem se neflákal. Takže přehled dalších týdnů byl následující:
15.-21.9.2014 celkem 182km, z toho 51km pod 4:00/km
22.-28.9.2014 celkem 179km, z toho 82km pod 4:00/km
29.9.-5.10.2014 celkem 191km z toho 61km pod 4:00/km
6.-12.10.2014 celkem 159km, z toho 67km pod 4:00/km
13.-19.10.2014 celkem 152km, z toho 84km pod 4:00/km
a v posledních 5-ti dnech pak už jen 61km s jedním tréninkem 14km (3:50/km)
V podstatě všechny ty tempa pod 4:00/km byly souvislé běhy v tempu 3:45-3:55, v délkách 15-20km. Jediný závod, který byl z plného tréninku a jen jako test byl maraton v Benešově u Semil. Původní plán byl na tempo 2:45:00 abych zjistil, jestli vůbec mám na to, tu stovku uběhnout. Ono totiž na Baroko maratonu to bylo pro fakt jak studená sprcha. Ale v Semilech se běželo parádně, lehce, moc jsem si to užil a čas 2:38:07 mi dal jasný impuls, že je to správná cesta. I finále přípravy proběhlo v pohodě a v sobotu už jsme stáli na startu. Popis závodu mám na Dailymile.com:

MČR 100km Plzeň 7:08:50. Jen telegraficky. Vyšlo to téměř fenomenálně, ukázalo se, že můj koktejl tréninku posledních tydnů skutečně všem soupeřům zhořkl, včetně toho největšího. Osobáček o 4 minuty, náskok 10 minut. Do 50 km jsme běželi spolu a nic si nedarovali, chvíli náskok já, chvíli Dan, nikdy ale ne víc než 100m. Na 50 km mi připadalo, že Dan trochu vadne a je na čase v nastaveném tempu pokračovat. Po dalších 20 km jsem měl náskok kolo a tak jsem ještě trochu udržel abych zmizel z dohledu a pak už jen na jistotu, protože podle mezičasu to bohužel na výsledek pod 7:00 nevypadalo. A mít 7:02 nebo 7:08, to už je celkem fuk. Není tam prostě ta šestka. Vítězství tedy bylo zkompletováním letošních ultra titulů do dobrých rukou:) a když se tam navíc v průběhu závodu najednou ukázala žena mě nejmilejší, bylo jasný , že se musím trochu snažit. A tak jsem se snažil. Jo, dneska byl dobrý den.

Tři jedničky v cíli.

Co k tomu na závěr? Před letošní sezonou jsem si přál vyhrát Silvu a MČR na 100km. Vyšlo to. Během roku jsem se rozhodl i pro vyzkoušení 24-hodinovky. Vyšlo to. Brdská stezka? To je taky moc fajn vzpomínka. Kdyby mi někdo prvního ledna letos řekl, že budu mít doma všechny letošní ultra tituly tak bych se tomu smál. Ty brďo, já je tady ale fakt mám. Kdybych byl Karel Gott, tak bych mohl do mikrofonu děkovat všem co mi k tomu pomohli, já je můžu jen tady takhle napsat:
1)botky New Balance, v jejich 980 jsem kromě té 24 hodinovky odběhl všechny mistráky. Skvělá bota, kterou snad připravili přímo na mojí nohu
2)Garmin-kámošíme spolu sice až od srpna ale Forerunner 620 je prostě pro mě jiný level než všechno ostatní. Neměl jsem dosud lepší sporttester. (tedy teď mám půjčený Forerunner 920XT a ten vypadá taky zajímavě)
3)Enervit-osvědčená sportovní výživa, hlavně regenerace s R2 je fakt o něčem jiném. Na závody si už míchám jedině vlastní G Sport. Dost mívám problém při ultra se žaludkem, Enervit má od letoška koncentráty Enervitene Sport a to se fakt dá. Pokud je Vám taky z gelu blivno, tohle by mohlo fungovat.
4)SK Babice. Klub. Hrdost. Čest být členem. K tomu není co dalšího dodat.

5) Radka od Vaška, která mi v Plzni moc pomohla na občerstvovačce. Díky.

Winschoten 2014. No, tak to nevyšlo...

Tady to ještě bylo fajn.

Do Winschotenu jsem se moc těšil. Obzvlášť po tom loňském výsledku. Jenže není každý den posvícení.  Tedy, někdo tam posvícení měl. Dan je ve Winschotenu skutečně hodně známý, skoro bych řekl že známější než místní starosta. Má tam podél trati několik fanklubů, v cíli měl krásný transparent k výročí své desáté účasti. Desetkrát tam na trati stál snad jen ten borec co to chodil v dřevákách a dával jen 50km trasu. A navíc, letos tam Dan vyhrál počtvrté! Už to, že vyhrává jen v sudé roky mě mělo před letoškem varovat:) A já bláhově spoléhal na svoje startovní číslo 11. Kecy v kleci. Bylo mi líto těch neznámých holanďanů, kteří si dali práci a vyrobili mi u milníku druhého kilometru transparent: RADEK BRUNNER, lucky number 11. Skoro jsem se jim po tom průseru chtěl jít omluvit. 

Před týdnem na Baroko maratonu mě to už mohlo varovat, běžet ho na 165 tepech a být unavený a ztahaný po výsledku 2:52, tady něco nehraje. Po doběhu se mi tam navíc udělalo trochu šoufl, ještě že mi Pavel Sedlák poskytl trochu toho trávníku vedle svého auta. Do středy mě pak trápili unavená stehna a vůbec všechno tak nějak nesedělo tak, jak mají puzzle před velkým závodem zapadat.  A sobota pro mě byla jedním velkým trápením. A o to víc mě to mrzí, protože medaile tam letos leželi fakt hodně nízko. Ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem. Já si z toho vzal ponaučení, všechno jsem si prošel a promyslel. A myslím, že řešení znám. Takže se teď zavřu do svojí běžecký alchymistický laboratoře a vylezu z ní až 25.10.2014 v Plzni na republikový šampionát na 100km. A buď bude moje analýza situace správná a nebo je všechno ještě jinak. 

Tohle byl poslední zápisek na DailyMile. Napsal jsem si ho v sobotu večer, pod větrným mlýnem ve Winschotenu. 

Winschoten 100km. DNF. Smutek kam se podíváš. Od Baroka se z toho dostávám, evidentně to nestačilo. Myslím, že mi už minulý týden tělo chtělo něco naznačit, já ho ale jako správný blbec neposlouchám. Vyběhl jsem rozumně, šli jsme čtyři společně, tempo cca 4:00-05/km. Normálně bych při něm měl tepy do 140, tady to ale jelo nad 150. První varování. A když jsem po 20 kilometrech zjistil že jsem opět unavený a těžknou mi nohy, začalo to jít z kopce. Maraton za 2:52 ale to už jsem dupal po 4:30 a nebyl schopný přidat. Jak velký rozdíl oproti loňsku. Po padesátce to zase spadlo přes pět a pak už jsem jen chtěl opustit medailovou pozici abych nevzdával z bedny. Šedesátý pátý znamenal stopku. Dostal jsem křeče do nohou, pak do prsou a byl konec. Zastavil jsem. Odvezli mě, zkoukli EKG a propustili. Stydím se, že jsem to zabalil. Ale jak mám závodit když nejsem schopný běžet? Nikdy jsem nevzdal ale tohle pro mě bylo vysvobození. Asi toho letos už bylo moc, asi jsem neodpočíval a chtěl všechno ztrhat. Asi bych o tom měl víc přemýšlet. Letos mi všechno vycházelo tak jsem teď padl na držku. Bylo to potřeba. Bolí to, ale žít se s tím dá...

Zbytky ve sprše.